Jiří Padevět je český spisovatel, který se specializuje na novodobou historii, zejména na období protektorátu a poválečné období. Za knihu Průvodce protektorátní Prahou získal Magnesii Literu, uznání čtenářů mu pak přinesly knihy Krvavé finále: jaro 1945 v českých zemích a Krvavé léto 1945: poválečné násilí v českých zemích. Aktuálně dokončuje Průvodce stalinistickou Prahou.
V letošním roce vydal ale i jednu drobnou knihu, která by neměla uniknout Vaší pozornosti, Ostny a oprátky - knihu příběhů, které se staly, nebo se mohly stát. Díky ní se můžete přenést do období druhé světové války (a let těsně před a po ní) a setkat se s hrdiny, o nichž jste možná již slyšeli, či s postavami, jejichž jména nejsou podstatná, ale které také utvářely dějiny. Od Hitlera k Háchovi, od Tří králů k Martě Gottwaldové, od německého vojáka k partyzánovi, od Aloise Grebeníčka k Záviši Kalandrovi. Nacisté, komunisté, odbojáři, Češi, Židé, Rusové, Němci - ti všichni vám ukáží historii, která se neučí v dějepise, ani neukazuje v dokumentárních filmech, ale která vás přesto dostane, chytí a uhrane.
Jiří Padevět je mistr mikropříběhů. Na neskutečně malém prostoru dokáže nastínit atmosféru, naladit vnímání, vykreslit hrdinu. A pak vše v poslední vypointované větě zboří - hrdinu představí pod pravým jménem, prozradí místo, či datum, kdy se událost stala. A čtenáři spadne čelist: spravedlivý otec rodiny zamíří do své práce v koncentráku, letní vzpomínka vygraduje v cestě na popraviště, počet svíček prozradí věk mladého vojáka. Je to nářez. Skoro každá mikropovídka způsobí zamrazení v zádech či obdivné pokývání hlavou, často ale i pousmání - příběhy jsou vtipné a někdy až anekdotické. Ne každá příhoda se stala, ale všechny se stát mohly - sedí osoby, datace i místo, jen to spojení všeho dohromady bývá překvapivé.
Pokusil se otevřít branku, zaskřípělo to, ale posunula se jen o pár centimetrů. Položil kufr a opřel se do branky oběma rukama. Panty zaprotestovaly a pak povolily. Skleněná koule, která zdobila plot, na něj mrkla posledním paprskem slunce, zapadajícího za horizont na konci cesty. Zvedl kufr a vešel do zahrady, cestou k domu sebral dvě jablka a schoval je do kapsy kabátu. Vzal za další kliku, tentokrát dveře povolily bez odporu a pustily ho dovnitř. V chodbě svítila petrolejka a oči jeho ženy. Udělala tři kroky a položila mu ruce okolo ramen. Položil zase kufr, doufal, že naposled, a objal jí taky. Držel jí okolo pasu a pozoroval ty plamínky petrolejky v očích. Usmála se, vyprostila se z objetí a táhla ho za ruku do kuchyně. Posadila ho ke stolu a pak z konvice na plotně nalila do hrnku meltu. V kuchyni to zavonělo. Za oknem se slunce ještě pralo s obzorem, ale po cestě od lesa dupala tma. Chvíli přemýšlel, že půjde do kůlny pro plechovku s kolomazí a ulehčí brance, ale pak se rozhodl, že to nechá na ráno. Na prahu kuchyně se objevil jeho syn. Mnul si ospalé oči, ale pusa se na něj smála. Vstal, popadl ho pod rameny a zvednul až ke stropu. To už se smály i oči. Pak ho posadil na stůl a vyndal z kapsy jablko. Pak nahmatal ještě ten odznak se lvem, co měl ještě před hodinou na čepici. Vtisknul ho synovi do druhé dlaně a pak si utřel slzu.
Čechy, začátek října 1938
Tříska z postranice nákladního vozu se zachvěla, kdykoliv motor zabral, nebo když automobil zatočil. Díval se na její pohyb a myslel na malý kompas, který mu kdysi věnoval otec. Vždycky, když ho držel, ruka se tak chvěla touhou po obzoru, že střelka místo jasné myšlenky na sever kopírovala třas jeho ruky. Do roka si na sebe s kompasem zvykli a dvě cesty přes jabloňový sad k obzoru taky udělaly svoje. Ruka se přestala chvět a střelka ukazovala směr úplně neochvějně. Mezi prkny na podlaze automobilu byla malá škvíra. Vždycky, když přibrzdili, byly vidět jednotlivé dlažební kostky. Přesně takové, jaké počítal každé ráno cestou do gymnázia na hlavní ulici v Litovli. Nikdy to vlastně nedopadlo, buďto ho potkali spolužáci, nebo mu věžní hodiny připomněly, aby sebou hodil. Napadlo ho, že by mohl počítat kostky alespoň teď, cesta bude asi ještě chvíli trvat. Nakonec vrátil oči k třísce a myšlenky k jabloním v sadu. V puse měl najednou chuť jablečné šťávy a zaslechl i ozvěnu zvuku, při kterém zakousnuté jablko umírá. Vůně jablka byla tak silná, že přilákala vosu. Václav Čikl se po ní ohnal a voják, sedící naproti němu se usmál.
4. září 1942, cestou do Kobylis
(ani jedna z ukázek nepochází z knížky, možná se objeví v příp. pokračování - materiálu má Jiří Padevět na několik dalších knih).
Ostny a oprátky nejsou knihou pro každého. Autor píše vzkazy vnímavému a orientovanému čtenáři, který se vyzná v historii, příp. čtenáři, který je ochotný si občas něco vygooglit. Odměnou jsou mu drobné historické střípky, které ukazují, že neexistuje striktní rozdělení na dobré a zlé, že hrdinové i zrádci žijí své normální životy, že je někdy velmi snadné překročit hranici...
Knížka je doplněna úryvky z dobového tisku. Zajímá vás co se v dramatických dobách psalo v Nároční politice, Lidovkách či Rudém právu? Asi Vás to nepřekvapí - vybrané články nic převratného nenaznačují: dočtete se o dobové módě, sbírání autogramů či pracovních podmínkách dělníků. Absurdity doby? Malé věci, velké věci?
Ostny a oprátky vás donutí přemýšlet, porovnávat, hledat paralely, uvažovat o tom, jak byste se v podobné situaci zachovali vy. Pokud se Vám nechce investovat do knížky, začněte Jiřího Padevěta sledovat na sociálních sítích - rozhodně vám to přinese hodně podnětů.
Hodnocení: 100%
- Nakladatel: Host
- EAN: 9788075774750 ISBN: 978-80-7577-475-0
- Popis:1× kniha, vázaná, 136 stran, česky
- Rozměry: 13,5 × 20,5 cm
- Rok vydání: 2018 (1. vydání)
Žádné komentáře:
Okomentovat