Václav Vlk: Krvavé dozvuky války

Obrátilo se na mne nakladatelství Grada, konkrétně nově vzniklá sekce beletrie Cosmopolis s nabídkou spolupráce. Kývla jsem a ke své první recenzi jsem si vybrala titul Krvavé dozvuky války – a byla to chyba…

V úvodu bych měla předeslat, že mě historie baví. Zajímá mě, co se odehrálo v dějinách naší země, je zvláštní, když to člověk může porovnávat s dneškem. Dokonce jsem chtěla historii i studovat, ale nakonec zvítězil pragmatismus. Ale stále chodím na přednášky o historii, fotím si památky, cestuji po místech, kudy dějiny kráčely.

Anotace knihy Krvavé dozvuky války jakoby do tohoto mého zájmu ideálně zapadala:  

Kniha populárního autora literatury faktu poutavým způsobem a na základě dodnes málo známých anebo zcela neznámých faktů (a to včetně dobových černobílých fotografií) ukazuje čtenáři tehdejší dění, jež mu bylo a dodnes bohužel je často předkládáno ve zkreslené podobě. Publikace se kladně vymyká svým pojetím – důrazem na fakta, byť jsou někdy až příliš drsná, a objasňováním příčin a následků tehdejších dějů. Autor čtenářům nejprve představuje Ohnivou předehru osvobození, věnuje se málo známým koncentračním táborům na českém území, transportům a pochodům smrti a nevynechává ani takzvaný Masakr v Ústí, který se odehrál 31. 7. 1945.

Očekávala jsem populárně naučnou knihu o době po druhé světové válce. Jenže hned v úvodu jsem zjistila, že to asi nebude kniha pro mne. Podle autora totiž patřím do kategorie tzv. sluníčkárů, agentů sudetoněmeckého landsmanšaftu, zaprodancům západu, k naivům, kteří nepochopili, jak to vše bylo a že jsou manipulování podplacenými médii. Autor totiž ve stručnosti zastává názor, že Češi za války trpěli a Němci si odsun a všechny nepřístojnosti s ním spojené za své jednání zasloužili. Kdo má jiný názor, např. považuje jakékoliv nesmyslné vraždění za nepřípustné, bez ohledu na to, kdo je spáchal, si jeho knihu zjevně nezaslouží číst.

Kniha se jinak zabývá – tak trochu v rozporu s názvem – nikoliv tím, co bylo po válce, ale spíše zimou a jarem 2015. Začíná náletem na Drážďany (neptejte se mě proč, jediné vysvětlení je, že autor chtěl „upotřebit“ rodinné vzpomínky na tuto událost), největší část knihy pak je věnována pochodům smrti, transportům vězňů z koncentračních táborů, které ustupovaly blížící se frontě. Většina textu je založena na vzpomínkách účastníků, které autor našel v dobovém tisku a archivech. Občas je to nepřehledné, ale ano, bylo to drsné a hrozné a mělo by se o tom mluvit víc. Na druhou stranu, tak nějak jsem čekala, že se kniha nevyhne ani událostem, které bych pod názvem knihy a na základě anotace logicky čekala – tomu, co se odehrávalo po skončení války, tj. na jaře a v létě 1945 v souvislosti s odsunem německého obyvatelstva. Této době je věnována vlastně jen kapitola, která se týká Ústí nad Labem a masakru německého obyvatelstva po výbuchu ve zdejším muničním skladu. Autor tuto událost spíše bagatelizuje, relativizuje dochované vzpomínky s tím, že byly „psány na objednávku“, příp. po dlouhé době, do kapitoly zařazuje obšírné pojednání na téma bájná lhavost, některé jeho argumenty jsou až trapné (např. uvádí svědectví ženy, která vzpomíná na to, co skandoval dav – podle autora se to nerýmuje, takže se to skandovat nedá).  

Autor ve své knize používá obraty, které mě opravdu nadzvedávají ze židle a které o nějaké vědecké erudici rozhodně nesvědčí:

„… vylhaný filmový pamflet „Habermannův mlýn“ (tímto pronacistických a protičeským dílem Juraj Herz, sám Žid, skutečně „pomohl“ židovskému národu v očích Čechů a Moravanů – to tedy ano).“

„Transport doprovázeli příslušníci SS a ženy dozorkyně SS, které mnohdy s vězni jednaly hůře než esesmani. (Všimli jste si, že genderistky nikdy ani nešpitnou o jedněch z nejstrašlivějších lidských zrůd v nacistické mašinérii, a to o ženách – členkách SS a dozorkyních v táborech?!?!).

Autor má totiž jasno ve všem. V tom, jak se učí historie ve školách (možná by se divil), je přesvědčen o tom, že o transportech lidí z koncentráků, které procházely na konci války územím Československa, nikdo nic neví a vědět nechce. Asi by ho překvapilo, kolik lidí se téhle problematice věnuje, že existují třeba lidé, kteří prohrabují archivy a dávají dohromady třeba o koncentračních táborech na Liberecku (bydlím tu, registruju to), že se objevují památníky těchto událostí atd. O opravdu historických publikacích nemluvě – viz třeba Jiří Padevět: Krvavé finále nebo chystané pokračování Krvavé léto. To bohužel autorovi nezapadá do koncepce... Mimochodem – pokud si chce někdo udělat obrázek o názorech pana Václava Vlka – nabízím odkaz na články autora uveřejněné na Neviditelném psu. Lituju, že jsem se nepodívala včas já sama… Na druhou stranu - sympatizantů tam má rozhodně dost, takže kniha si své čtenáře určitě najde:-(

V knize je množství překlepů a nepřesností (například Roman Cílek zaměněn za Václava Cílka – jasně, Václav Cílek ví o všem, ale že by se nějak blíž zabýval zrovna obyvatelstvem protektorátu?). Citace vypadají, jako by si autor bral hlavně to, co se mu hodí do jeho konstruktu, v závěrečném seznamu literatury míchá respektované publikace s články (se svými články) na internetu, které ani nejsou správně citovány tak, aby byly dohledatelné. Ano, chápu, že populárně naučná kniha není odborná studie, ale ani do tohoto žánru autorův přezíravý styl nezapadá. Přiznávám, kdybych neslíbila, že tu knihu přečtu, odložila bych ji velmi záhy. Ufff. 

Takže díky, ale já se do budoucna s ohledem na vlastní duševní zdraví knihám a článkům pana Vlka vyhnu.

Hodnocení: 10%

(za některé informace o pochodech smrti a černobílé fotky)

Václav Vlk: Krvavé dozvuky války

• Nakladatel: Grada
• ISBN: 978-80-247-5593-9 , EAN: 9788024755939
• Popis: 1× kniha, vázaná, 272 stran, 15 × 21 cm, česky
• Rok vydání: 2015 (1. vydání)