Ježíšek nadělil útlou knížečku od mně neznámé autorky... Co se za Zázemím skrývá? Překvapivě hodně, alespoň pro mne.
Oficiální anotace zní:
Druhá kniha autorky románu Hruškadóttir (2008), jednoho z nejúspěšnějších prozaických debutů posledních let,oceněného Cenou Jiřího Ortena. Ani deník, ani vzpomínky, ani obrázky ze života. Drásavá elegie o ztrátě města, domu, pokoje; babičky, s níž člověk sdílí tvář. Román dosud nenarozených dětí a už narozených dětí a první zpovědi a tetování na ruce. Příběh malé holčičky, která se bojí, i když už to je dávno žena.
Je to taková holčičí kniha. Při čtení se mi vybavovaly pocity, které jsem měla třeba při čtení Indiánského běhu od Terezy Boučkové, nebo novelky K moři od Petry Soukupové.
Krátké příběhy a historky ze života, na jejich pozadí se odehrává Příběh. V tomhle případě snaha vyrovnat se se smrtí milované babičky Noemi z Mýta. Té babičky, ke které se jezdilo na prázdniny, která na zahrádce pěstovala vánoční stromky, provozovala za oknem velkovýkrmnu ptáčků, která přežila bombardování Prahy, byť s tělem plným skla. U babičky, na kterou si autorka pamatuje, tlučou pendlovky, ve skleníku se skrývá nepoužívaný čajový servis a na "žlutým" (gauči se žlutým čalouněním) se nesmí jíst. Babička peče úžasné dorty, nosí stahovací punčochy a i ve stáří s hořkostí a se slzou v oku vzpomíná na příhodu z dětství, kdy ji starší sestry sebraly jedinou hračku, kterou kdy měla - kočárek z útlého proutíčka.
A ač je Příběh pro autorku zásadní, z knihy se vynořuje hlavně životaběh autorčin, či hrdinčin (pokud přijmeme tvrzení, že se nejedná o autobiografii). Třeba těhotenství: "Už zase kůže břicha napjatá jako na bubnu, na obřím bezedném kotli. Tažená teletina, každodenní ladění, vypínání. Zvuk dovnitř. Chvění. Kulaté údery bez paliček. Jsem odulá ozvučnice drobného bubeníka."
Nebo mateřství: "Druhé těhotenství si neužívám. Není síla. Všechnu pohltí starší sourozenec, který umanutě nechodí, nespolupracuje a obecně nemá dobrou náladu. Jako by od chvíle, kdy poprvé otevřel oči, nesl na ramenou veškerou tíhu světa. Šimon ztrápený, Šimon znechucený, Šimon zklamaný. Imunní vůči tradičním chlácholidlům. Vlákáte mě do světa, kde je třeba bolestivě trávit, pohybovat se po vyznačených trasách a pořád se převlíkat, a takhle lacině to na mně zkoušíte? Dudlíkem, houpáním a kusy barevného plastu. Domlouváním, opičkami a afektovaným hlasem. Ale mně jde o autentickou existenci. Kňourat. Vzpěčovat se. Nespolupracovat. Vztekle křičet z bezmoci uzpůsobit život vlastním představám. Těžko mu to vyčítat. Však se jednou jako my naučí o tom nemluvit, oblíkat to do šatů lichotících postavě, maskovat odpovědnou prací a usínat s třetí dvojkou vína v ruce. Ale jak vedle něj do té doby přežít?".
Literatura? "Jestli píšu, Františku? Projekt babička? Vždyť už neumím ani číst. Co jsem matka, louskám všechno jak harlekýna. Neumím se distancovat. Kde je, Umberto, konec tvému poučenému čtenáři? Může být mateřství konečnou diskvalifikací pro literárně-interpretační práci?"
Cvičení? "Miluju to. Jestli někdo zjistí, že chodím dvakrát týdně na zumbu, je to moje intelektuální sebevražda."
Je to celé útržkovité, hodně osobní, sem tam melancholické a plné strachu, jindy plné nadhledu, ale vypointované. Zajímavý jazyk, pocitové... Musím přiznat, že mě to zaujalo a vlastně i hodně bavilo - nořit se do zákrut a peripetií autorčina života, nechávat na sebe dýchnout zašlé časy babiččiných let. Ten příběh s velkým P tam sice nakonec není, ale to vůbec nevadilo...
Budu si muset přečíst Hruškadóttir...:-)
Hodnocení 5/5
Sice jsem tak nějak vlastně nepochopila, o čem že kniha je, ale ukázky znějí opravdu pěkně :)
OdpovědětVymazat