Michael Třeštík je výtvarný kritik, publicista, spisovatel, ale také dramaturg filmů své ženy, Heleny Třeštíkové. A jedna z jeho nejlepších knih, Zdi tvé, právě vychází již po čtvrté. Jsem ráda, že se ke mně konečně dostala:-)
Tenhle román se odehrává někdy na sklonku socialismu, v polovině 80. let minulého století. Hrdina č. 1 - Hynek – výtvarník, který pracuje na svém životním díle – velké fresce pro lázeňský dům v Karlových Varech. Musí se orientovat v dodavatelsko-odběratelských vztazích reálného socialismu, potýká se s termíny, nevhodným materiálem, s vlastní nezkušeností, alkoholismem parťáka i odpovědností k sobě samému – tohle dílo si nechce nechat vzít ani zkazit. Druhou hrdinkou je Dana – Hynkova manželku, která po těžké autonehodě zůstala upoutaná na invalidní vozík a nedaří se ji s tím smířit. Bývala aktivní sportovkyní, užívala si života a teď je najednou odkázána na pomoc a soucit druhých. Nechce ničit život dvou lidí, a tak se rozhodne s podporou sestry Soni manžela opustit. Soňa je třetí hrdinkou knihy. Je jí lehce přes třicet, stále svobodná učitelka hudby, která není schopná navázat normální partnerský vztah, a tak se jí péče o hendikepovanou sestru postupně stává smyslem života. Anebo je to jen výmluva a zástupný důvod, proč se jí nedaří zorganizovat si vlastní život? Dana každopádně takovou oběť nežádá a postupem času se začne sama osamostatňovat. Sestra to ovšem nenese lehce…
Přiznávám, že jsem si na autorův rukopis musela chvilku zvykat. Bylo nutné dávat si pozor na uvozovky, protože často se monology či dialogy odehrávají pouze v myslích hlavních hrdinů. Některé jejich úvahy se opakují dokola, text je také často proložen verši (Vladimír Holan), příp. úryvky písní. Po určité době mě to ale začalo bavit. Stejně tak mě bavil samotný příběh nezvyklého trojúhelníku – manželsko-sourozeneckého. Bylo zajímavé sledovat různé pohledy a postoje hlavních hrdinů ke stejnému problému. Výborně zachycená je i atmosféra té doby – ještě to pamatuju… OPBH, závazky socialistické práce, skluzy ve výrobě, specifické způsoby stravování (konzervy, točeňák a pivo), míchání češtiny a slovenštiny, alkohol… Zaujalo mě i líčení toho, jak vzniká umělecké dílo – hledání motivu, kreslení, určování proporcí a nakonec samotná realizace – nikdy mě nenapadlo, jaká je to fyzicky náročná dřina a kolik dovedností a technologických znalostí je k tomu potřeba. Druhou pro mě zajímavou věcí pak byl tehdejší většinový přístup k lidem s hendikepem. Jasně, taky tu dobu pamatuju, ano, je to pro mě v současnosti důležité téma a jsem k němu dost senzitivní, ale stejně mě to překvapilo…
„Nemělas mu nic slibovat.“
„Snad jsem toho tolik neslíbila.“
„Že ne? Bude tady každou chvíli. Uvidíš.“
Dana popojela od okna, ruce nechala na obručích a kývala jimi dopředu a dozadu. „A kdyby?“
„Co – a kdyby?“
„A kdyby tu byl každou chvíli?“
„Snad nechceš, aby… Snad nechceš, aby nám sem chodili takovýhle. Nezlob se, taky je mi ho líto, ale mně se z něho dělá zle. Já za to nemůžu, ale prostě se ho štítím! Nebo Roman, jak k tomu přijde, aby se musel dívat…“
„Na mrzáky… Jen to řekni!“ popojela prudce dopředu, aby se předními stupačkami zastavila o noh u stolu. „O čem myslíš, že já už přes rok přemejšlím. Že jsem člověk, kterýho se ostatní štítěj! Bezmocnej a odpornej mrzák!“ trhla obručemi, otočila vozík a odjela do ložnice.
Soňa vběhla za ní a objala ji zezadu hlavu.
„Dano! Dano, tak to není! Ty jsi krásná. Nemůžeš chodit, ale jsi celá, nejsi deformovaná, nejsi zmrzačená, rozumíš? Pořád jsi stejně krásná. Ty mi nevadíš! Ty nemůžeš nikomu vadit, já myslela ty beznohý, bezruký, zkroucený, ty, co sebou všelijak škubou, ty jsou mi odporný. Ale to říkám špatně. Ne odporný, mám z nich jen nepříjemný pocit. A já vím, že jinak třeba jsou…“
„Pusť!“ Dana uhnula hlavou, popojela a otočila se.
„Kdybys věděla, jak bych byla šťastná, kdybych sebou všelijak škubala, kdybych byla pokroucená, ale kdybych mohla udělat aspoň jeden obyčejnej, pokroucenej a poškubanej krok!“
….
„Půjdem dolů.“
„Kondolovat?“ zeptala se Olina.
Kývl hlavou, znovu si otřel koutky a otevřel dveře na schodiště. Chytila ho za ruku.
„Já se stydím“, řekla.
„Proč?!“
„No… Jak s tou…“ rukama naznačila kola vozíku.
Pokrčil rameny. „Podáš jí ruku jakoby nic. Ruce má přece normální…“
Sešli dolů a zařadili se na konec fronty. .. Daleko vpředu stál Tomáš Haverlant. Před ním muž se dvěma berlemi a s pokroucenými pahýly místo nohou. Olina na něho ukázala pohledem, zdvihla obočí a zakroutila hlavou. Chlácholivě ji objal kolem ramen. „Neboj“, řekl tiše.
Pokud jste tu dobu stejně jako já zažili a chcete si na ni bez sentimentu zavzpomínat, pak vám Zdi tvé rozhodně doporučuju.
- Nakladatel: Motto
- EAN: 9788026710615
- ISBN: 978-80-267-1061-5
- Popis: 1× kniha, vázaná, 472 stran, česky
- Rozměry: 12 × 19,2 cm
- Rok vydání: 2018 (4. vydání)
Žádné komentáře:
Okomentovat