... na skok jinam ...: Tomáš Princ: Humans of Prague

sobota 27. ledna 2018

Tomáš Princ: Humans of Prague

Jsem unavená a smutná z toho, jak to dneska při těch volbách dopadlo. Tolik jsem si přála na Hradě někoho slušného a normálního. Tak snad příště. Programově jsem vypnula a odpojila se od televize i internetu. Potřebuju něco, co mě přivede na jiné myšlenky. Detektivku? Dystopii? Pohádku? A nakonec padla volba na jednu z knih, kterou jsem si nadělila pod stromeček: Humans of Prague. A byla to nečekaně vydařená volba. S lidmi Prahy strávila celý večer a nechala se všemi těmi příběhy a okamžiky pohltit.

Znáte tenhle projekt? Už asi pět let běží na internetu/Facebooku. Mladý český fotograf Tomáš Princ se nechal inspirovat nápadem amerického studenta Brandona Stantona, který na svém webu Humans of New York zachycuje obyvatele severoamerické metropole. Princ fotí lidi Prahy. Rodilé Pražany, přistěhovalé náplavy, turisty, expaty. Děti, studenty, mladé rodiče, lidi ve středním věku i seniory. Princ ale lidi jen nefotí (byť jeho fotky jsou skvělé), on je i zpovídá. Ovlivnilo ho v tom jeho studium kulturní a vizuální antropologie – zajímají ho obyčejní lidé. Klade jim otázky - o čem přemýšlejí, co bylo přelomovým zážitkem jejich života, čím právě teď žijí. Je to zvláštní, ale lidé se tomu úplně cizímu klukovi velmi otevírají a vyprávějí věci, které by možná nikdy nikomu neřekli. Anebo povídají příběhy úplně běžné a každodenní, ale i ty mají své nečekané kouzlo.

Je uklidňující číst si o důležitosti rodiny, o mladých lidech, kteří se hledají, i o těch starých, kteří to ještě nevzdali. O stárnutí, o smrti, o nemocech, o ztrátách blízkých. O rozhodnutích, které změní celý život, o zážitcích, které obrátily myšlení vzhůru nohama. Ale i o těch drobných každodenních radostech – procházce, dětském žvatlání, venčení psa, jízdě na kolečkových bruslích. Neřeší se Zeman ani Babiš, i když i o politice to často je – o válce, o odsunu Němců, o holocaustu, o těžkých padesátých letech, o roce 1968, o sametové revoluci i o té nejaktuálnější současnosti.

foto z FB Humans of Prague

Humans of Prague na Facebooku už několik let sleduju. Hlasovala jsem pro něj v soutěží o nejlepší blog roku a byla jsem ráda, když tu blogerskou Magnesii Literu v roce 2016 opravdu získal. Nepřijde mi to jako okopírovaný a neoriginální projekt, jak se o něm často píše, pro mě je to nečekané svědectví o naší době, o naší české povaze, o našem hlavním městě, o nás samotných. Jsem moc ráda, že se podařilo udělat tak krásnou knížku, plnou fotek a fascinujícího čtení (největší zásluhu na tom má nakladatelství Labyrint). Nikdo není jen „obyčejný člověk“ a žádný život není „obyčejný“. Na 365 stránkách plných fotografií a neotřelých příběhů se o tom můžete přesvědčit i vy. Doporučuju. Vrací to trochu víru v lidstvo. Stačí si chvíli listovat. Anebo ještě lépe, vzít to od začátku až do konce.

A pokud vás kniha zaujme, zkuste i onu internetovou podobu Humans of Prague (na FB zde) - za pět let zveřejnil Tomáš Princ již na 1400 příběhů. A má další plány - v tomto roce, kdy slavíme 100 let vzniku republiky, by chtěl vyjet i za hranice hlavního města a zachytit, jak se žije lidem v Česku. Moc mu držím palce, aby to vyšlo.

foto z FB Humans of Prague

Ještě poznámka na závěr - kniha vyšla jak v češtině, tak v angličtině - v obou jazycích totiž autor blog píše. Takže pokud si chcete počíst v rodné řeči, volte knihu s fialovou obálkou, pokud byste chtěli podarovat zahraniční přátele originálním dárkem z Prahy, pak jim kupte tu lososovou:-)