středa 29. ledna 2014

Jana Šrámková: Zázemí


Ježíšek nadělil útlou knížečku od mně neznámé autorky... Co se za Zázemím skrývá? Překvapivě hodně, alespoň pro mne. 

Oficiální anotace zní:
Druhá kniha autorky románu Hruškadóttir (2008), jednoho z nejúspěšnějších prozaických debutů posledních let,oceněného Cenou Jiřího Ortena. Ani deník, ani vzpomínky, ani obrázky ze života. Drásavá elegie o ztrátě města, domu, pokoje; babičky, s níž člověk sdílí tvář. Román dosud nenarozených dětí a už narozených dětí a první zpovědi a tetování na ruce. Příběh malé holčičky, která se bojí, i když už to je dávno žena.
Je to taková holčičí kniha. Při čtení se mi vybavovaly pocity, které jsem měla třeba při čtení Indiánského běhu od Terezy Boučkové, nebo novelky K moři od Petry Soukupové.
Krátké příběhy a historky ze života, na jejich pozadí se odehrává Příběh. V tomhle případě snaha vyrovnat se se smrtí milované babičky Noemi z Mýta. Té babičky, ke které se jezdilo na prázdniny, která na zahrádce pěstovala vánoční stromky, provozovala za oknem velkovýkrmnu ptáčků, která přežila bombardování Prahy, byť s tělem plným skla. U babičky, na kterou si autorka pamatuje, tlučou pendlovky, ve skleníku se skrývá nepoužívaný čajový servis a na "žlutým" (gauči se žlutým čalouněním) se nesmí jíst. Babička peče úžasné dorty, nosí stahovací punčochy a i ve stáří s hořkostí a se slzou v oku vzpomíná na příhodu z dětství, kdy ji starší sestry sebraly jedinou hračku, kterou kdy měla - kočárek z útlého proutíčka. 
A ač je Příběh pro autorku zásadní, z knihy se vynořuje hlavně životaběh autorčin, či hrdinčin (pokud přijmeme tvrzení, že se nejedná o autobiografii). Třeba těhotenství: "Už zase kůže břicha napjatá jako na bubnu, na obřím bezedném kotli. Tažená teletina, každodenní ladění, vypínání. Zvuk dovnitř. Chvění. Kulaté údery bez paliček. Jsem odulá ozvučnice drobného bubeníka."
Nebo mateřství: "Druhé těhotenství si neužívám. Není síla. Všechnu pohltí starší sourozenec, který umanutě nechodí, nespolupracuje a obecně nemá dobrou náladu. Jako by od chvíle, kdy poprvé otevřel oči, nesl na ramenou veškerou tíhu světa. Šimon ztrápený, Šimon znechucený, Šimon zklamaný. Imunní vůči tradičním chlácholidlům. Vlákáte mě do světa, kde je třeba bolestivě trávit, pohybovat se po vyznačených trasách a pořád se převlíkat, a takhle lacině to na mně zkoušíte? Dudlíkem, houpáním a kusy barevného plastu. Domlouváním, opičkami a afektovaným hlasem. Ale mně jde o autentickou existenci. Kňourat. Vzpěčovat se. Nespolupracovat. Vztekle křičet z bezmoci uzpůsobit život vlastním představám. Těžko mu to vyčítat. Však se jednou jako my naučí o tom nemluvit, oblíkat to do šatů lichotících postavě, maskovat odpovědnou prací a usínat s třetí dvojkou vína v ruce. Ale jak vedle něj do té doby přežít?". 
Literatura?  "Jestli píšu, Františku? Projekt babička? Vždyť už neumím ani číst. Co jsem matka, louskám všechno jak harlekýna. Neumím se distancovat. Kde je, Umberto, konec tvému poučenému čtenáři? Může být mateřství konečnou diskvalifikací pro literárně-interpretační práci?"
Cvičení? "Miluju to. Jestli někdo zjistí, že chodím dvakrát týdně na zumbu, je to moje intelektuální sebevražda."  
Je to celé útržkovité, hodně osobní, sem tam melancholické a plné strachu, jindy plné nadhledu, ale vypointované. Zajímavý jazyk, pocitové...  Musím přiznat, že mě to zaujalo a vlastně i hodně bavilo - nořit se do zákrut a peripetií autorčina života, nechávat na sebe dýchnout zašlé časy babiččiných let.  Ten příběh s velkým P tam sice nakonec není, ale to vůbec nevadilo...
Budu si muset přečíst Hruškadóttir...:-)
Hodnocení 5/5

Jana Šrámková: Zázemí

Nakladatel: Fra

ISBN: 978-80-87429-42-6, EAN: 9788087429426

Popis: 1× kniha, brožovaná, 138 stran, 11 × 18 cm, česky

Rok vydání: 2013 (1. vydání)

úterý 21. ledna 2014

Jiří Jilík: Žítkovské čarování

Kniha moravského religionalisty o výjimečných ženách, které žily na opuštěných samotách v podhůří Bílých Karpat - kniha o čarodějnicích, léčitelkách, o bohyních. 


Před rokem touto dobou jsem dočetla knížku Kateřiny Tučkové: Žítkovské bohyně. Odehrává se na Kopanicích, v podhůří Bílých Karpat a vypráví osudy posledních "bohyní", výjimečných žen, které v téhle odlehlé krajině léčily, předvídaly budoucnost a čarovaly. Byla jsem touhle knížkou okouzlená, zvlášť, když jsem tu krajinu trochu znala - před sedmi lety, než se narodil můj syn Bartoloměj, jsme ve zdejších kotárech strávili poměrně zajímavý týden. 
A tak jsem byla potěšena, když pod stromečkem ležela kniha Jiřího Jilíka Žítkovské čarování, s podtitulem Pravdivý příběh žítkovských bohyní. Když jsem tuhle knížku otevírala, myslela jsem si, že půjde o nějaký vědecko-kritický rozbor výše uvedeného románu. Ukázalo se ale, že právě z publikací Jiřího Jílka Kateřina Tučková při psaní svého románu (mimo jiné) vycházela a čerpala... Jiří Jílek, bývalý učitel z Vlčnova a posléze redaktor regionálních novin, se zdejším krajem zabývá již od 80. let minulého století. A tak jsem si v rozšířeném vydání jeho sbírky esejí mohla přečíst o tom, jak to s těmi bohyněmi doopravdy bylo - co se psalo v dobové literatuře, co říkají pamětníci, i co s poslední žijící bohyní Irmou Gabrhelovou  zažil sám autor. Své eseje o léčitelkách a čarodějkách doplnil i bohatou fotografickou přílohou - můžeme tak obdivovat zdejší kroje, romantiku osamocených chaloupek ztracených uprostřed kopců či nahlédnout do tváří několika posledních bohyní. 



Součástí knihy jsou i starší texty, např. vyprávění faráře Josefa Hofera, který se až fanaticky snažil bohyně a "bohování či bohyňování" vymýtit. Sem tam to bylo poměrně náročné čtení - přece jen zdejší dialekt se od spisovné češtiny liší snad ve všem (napadlo by Vás například, že korhél znamená opilec?) , ale jinak to bylo zajímavé. 

Oficiální anotace:
Na moravských Kopanicích, v kraji bělokarpatských lesů a horských planin, se protínají siločáry minulosti a budoucnosti. Jen tak si lze vysvětlit, že některé ženy z osady Žítková uměly nahlédnout do dějů, které teprve nastanou. Říkalo se jim bohyně a jejich umění nazvali lidé bohyňováním. Činnost těchto bohyní se ovšem zdaleka nesoustřeďovala jen na předvídání budoucnosti. Jejich úkol byl mnohem praktičtější – pomáhat a poskytovat rady tam, kde člověk pro svoji omezenou zkušenost nevěděl, jak dál.
Vydejte se spolu s námi po stopách lidové magie v Bílých Karpatech, nahlédněte do skutečného života žítkovských bohyň, žen, které uměly pomáhat a poskytovat rady tam, kde člověk pro svoji omezenou zkušenost nevěděl, jak dál. Nahlédněte do dnes již zaniklého fenoménu, jehož kořeny sahají do pradávné minulosti.
Škoda, že to celé je už minulostí... I do Bílých Karpat dorazila civilizace a starodávných zvycích je veta ... Tak alespoň, že kniha zůstala - myslím, že bych si měla i  Žítkovské bohyně zase někdy přečíst a všechnu tu magii znovu nasát... (anebo aspoň poslechnout jako audioknihu). 
Hodnocení 4/5
  

Jiří Jilík: Žítkovské čarování

Nakladatel: CPress
ISBN: 978-80-264-0284-8
Popis:  brožovaná, 258 stran, 13 × 20 cm, česky
Rok vydání: 2013 (1. vydání)

neděle 19. ledna 2014

Evžen Boček: Poslední aristokratka

Nejúspěšnější humoristická knížka roku 2012 oceněná Cenou Miloslava Švandrlíka.

Humoristický román? Proč ne, ostatně kdy jsem naposledy četla něco opravdu zábavného? To jsem si říkala, když jsem si o tuhle knihu psala Ježíškovi...

Oficiální anotace

František Antonín hrabě Kostka z Kostky je potomek šlechtického rodu, žijící v New Yorku. Po pádu komunistického režimu se s americkou manželkou Vivien a dcerou Marií (III.) vrací do Čech, aby převzal rodové sídlo. Kromě zámku „zdědí“ hraběcí rodina i personál: zpátečnického kastelána, hypochondrického zahradníka a kuchařku, která si ráda cvakne a občas to přežene. Chudobný navrátilec, krkolomně navazující na slavný rodokmen, emigrantství, místní zemitost, zámek jako konkurenceschopná atrakce, kníže Schwarzenberg, zpěvačky Cher a Helenka Vondráčková, to jsou motivy, z nichž autor, profesí kastelán, upředl sérii panoptikálně komických situací. V deníku Marie III., posledního potomka rodu, nenajdete sex, násilí, vraždy ani hluboké myšlenky. Má jedinou ambici: pobavit čtenáře!
Autorem knihy je skutečný kastelán ze zámku Milotice, četla jsem s ním rozhovor ve čtvrtečním magazínu Mladé fronty Dnes, pobavilo mě jeho maturitní foto na přebalu knihy, a tak jsem se na čtení docela těšila...

Nu, děj začíná v New Yorku, kde rodina Kostků žije a těší se na to, že se vrátí do staré vlasti, kde jim bylo navráceno staré rodové sídlo Kostka. Před odjezdem je nutné vyřešit umístění kočky Carevny u americké babičy a převoz uren s popelem předků domů.

"Carevna je doma. Kulhá, ale nezvrací a dýchá skoro pravidelně. Do mývalí čepice se vejde. Jsme na ní milí, protože máme výčitky svědomí, že jsme ji chtěli nechat u babičky. Vypláchli jsme dvanáct pytlíků od slaných oříšků a dali je sušit. Zítra do nich nasypeme příbuzné."

Asi si umíte představit, že na zámku se odehrává spousta komických situací, které pramení z odlišných kulturních zvyklostí, generačních postojů či společenského postavení. A když se k tomu přidá pár "veselých historek z natáčení" - třeba ta o rumunské delegaci opékající si pečínku na parketách, o slavné svatbě Helenky Vondráčkové s Helmutem, event. o přespání Heinricha Himmlera, na které upomínají dlaždičky s hákenkrajcem, je úspěch zaručen... Vypravěčka Marie vše vtipně glosuje nebo domýšlí, osudy obyvatelů Kostky sepisuje formou deníku či prostřednictvím dopisů Maxovi ze spřátelené aristokratické rodiny Launů. Na kastelána Josefa ale nemá...

No, musím poctivě přiznat, že jsem se zas až tak nebavila. Ano, krátké kapitolky se četly dobře, celá kniha byla ostatně záležitostí jednoho večera, nicméně opravdu nahlas jsem se zasmála jen jednou, a to až na straně 127, kdy Milada zadala obyvatelům zámku osobní dotazník, aby zjistila jejich potenciál a udělala si o každém obrázek.
 
Otázka: Kdy a kde jste byl v životě nejšťastnější?
Matka: na vlastní svatbě
Paní Tichá: na svatbě Helenky Vondřáčkové

Humor téhle knihy mi nevadil, ale taky mi moc neseděl, přišel mi dost jednoduchý, žádné velké nároky na čtenáře. Oceňuju ale, že to není žádná komunální satira, že tu nikdo nedělá laciné narážky na z emigrace se vracející šlechtu či že se tu obecně prvoplánově neposmívá a nikdo neuráží. Co mi ještě trochu vadilo: kniha nijak negraduje, ani nekončí - je to totiž první díl série, což jsem na začátku knihy vůbec netušila... No, další díl si možná půjčím v knihovně... A tuhle knížku daruji dál, určitě si svého čtenáře najde.

Hodnocení: 3/5


Evžen Boček: Poslední aristokratka
  • Nakladatel: Druhé město
  • ISBN: 978-80-7227-320-1
  • Rok vydání: 2012 (1. vydání)