Arne Dahl: Sen noci svatojánské

Slunovrat je za dveřmi, čas položit pod polštář sedm květů a snít svatojánský sen...

Sen noci svatojánské, to je přece ta slavná, byť poněkud překombinovaná hra od slavného Shakespeara, ne? Novodobou variaci na noc plnou tajemství, magie a lásky najdete ve švédské detektivce Arne Dahla.

Je polovina června, blíží se nejdelší noc v roce, svatojánská. Prestižní vyšetřovací tým A stockholmské kriminálky prochází velkými změnami. Šéf odchází do důchodu, do vedení se dostává Kerstin Holmová, žena a navíc samoživitelka. Její nejbližší kolega Paul Hjelm se přesunul na vyšší pozici na inspekci, nováčky v týmu jsou homosexuál Jon a policistka roku Lena. Oproti tomu na rodičovskou dovolenou nastoupil místo své manželky Jorge. Spousta změn, ale také spousta práce. Na stole se objevují podivné případy vražd – zastřelený televizní magnát, který právě spustil kontroverzní reality show, polská zdravotní sestra nalezená se sekerou zaťatou v hlavě, utopený fotograf s vyříznutým kolečkem v lebce a další… Všechny vraždy mají něco společného – policie okamžitě zadrží pravděpodobné pachatele, ti si ale vůbec na nic nepamatují… A do toho ještě ta svatojánská noc a Shakespeare jako přídavek…

Sen noci svatojánské představuje další setkání s tvorbou švédského spisovatele Arne Dahla, vlastním jménem Jana Arnalda. Tomuto autorovi již dříve v češtině vyšly romány Zlá krev, Evropské blues, Až na vrchol hory, Misterioso a Velké vody. Případy zvláštního útvaru stockholmské policie si vysloužily také vlastní televizní sérii, kterou vysílala i Česká televize. Pro mne byl ale Sen noci svatojánské prvním setkáním s Arne Dahlem a musím přiznat, že to ze začátku bylo poměrně komplikované. V knize je řada odkazů na minulé případy, problém byl i zorientovat se v jednotlivých členech týmu. Nakonec se podařilo, i když ani dál to autor čtenáři moc neulehčuje. Děj je originální a napínaný, ale také dost nepřehledný, autor si se čtenářem hraje a předkládá mu variantní řešení, sem tam se objevují i určitě magické prvky, trochu mě to zaskočilo. Zajímavé bylo střídání prostředí, zvlášť polská linie příběhu – přece jen k východoevropské mentalitě máme trochu blíže než ke Skandinávcům posedlým svatojánskými oslavami. Co mě bavilo, bylo střídání pohledů jednotlivých kriminalistů, z nichž každý představuje osobnost svého druhu, jejich postřehy a metody byly občas i vtipné. Co rozhodně zaručuji – napínavé to bude až do konce.

Pro ty, kteří tuhle severskou sérii znají – ať už v literární, nebo seriálové podobě, je Sen noci svatojánské povinným kouskem do sbírky. Pro nás ostatní může být tahle detektivka neobvyklým zpestřením letní dovolené, pro některé možná i nalákáním na předchozí díly. Důležité upozornění na závěr – nezapomeňte si v předvečer svatojánské noci nasbírat 7 různých kvítků a dát si je pod polštář…

Hodnocení: 70%

Arne Dahl: Sen noci svatojánské

• Nakladatel: Mladá fronta
• ISBN: 978-80-204-3350-3, EAN: 9788020433503
• Originál: En midsommarnattsdröm
• Překlad: Kaprová, Linda
• Popis: 1× kniha, vázaná, 344 stran, 13,5 × 20,7 cm, česky
• Rok vydání: 2015 (1. vydání)

Alena Ježková: Tichá srdce I. a II.

V loni v létě vyšla spisovatelce Aleně Ježkové nová kniha s názvem Tichá srdce. Předtím jsem četla hlavně její knížky pro děti (výborná je třeba Dračí polévka), příp. knížky o Praze (Prahou kráčí lev, Praha – babka měst), zaregistrovala jsem i nové Staré pověsti české, tohle bylo najednou ale úplně jiné téma – kláštery a život v nich. Zaujalo mě a knihu jsem zakoupila mamince k narozeninám, sama jsem ji jen prolistovala a přečetla si pár osudů, které mě zajímaly (klášter v Doksanech, který leží v kraji, odkud pocházím, příběh dominikánského právníka Rajmunda Tretery, který mě v raných letech devadesátých učil na fakultě volitelný předmět zvaný církevní právo). Na kompletní knihu jsem si nějak netroufala, přece jen 431 stránek většího formátu… Navíc mi z toho církevního práva v paměti utkvělo hlavně to, že řádů a řeholí je moc a pravidla, kterými se řídí, jsou pro laika komplikovaná…

Tichá srdce si bez ohledu na mé pochyby rychle získala řadu příznivců (třeba tady),  prodalo se skoro 8 tisíc výtisků, což je v Česku daleko za hranicí bestselleru. Letos v červnu vyšel druhý díl Tichých srdcí, tentokrát s podtitulem Příběhy míst a lidí. Opět jsem pořídila a během jednoho horkého letního víkendu konečně otevřela. Nakonec jsem ten víkend alespoň v myšlenkách strávila kompletně v klášterech a s lidmi kolem nich, putováním po celé republice i v proudu času - a moc jsem si to užila. V následujících dnech jsem se vrátila k prvnímu dílu a splatila tak loňský dluh. Oběma knihám chci tímto složit poklonu, patří k tomu nejzajímavějšímu, co se mi letos dostalo do rukou.

Knihy jsou rozdělené na části věnované jednotlivým řádům a kongregacím, v rámci těchto kapitol je pak dodržováno jednotné a přehledné schéma: představení řádu či kongregace, příběh zakladatelů, nejdůležitější milníky v historii, důležité osobnosti. Pokračuje se působením řádu v českých zemích – od založení přes husitské bouře, třicetiletou válkou k josefínským reformám, první republika, činnost/nečinnost řádu v období totality a období po roce 1989 až do současnosti. Následuje nejpodrobnější část - přehled nejvýznamnějších míst, kde řád působil či působí – historické kláštery i novodobá sídla, architektura,  genius loci.  Na to navazuje příběh některého z řeholníků z dané komunity, vzpomínky pamětníků i současníků.  Nechybí ani malý slovníček a seznam doporučené literatury. Vše psáno lehce a s vtipem, doplněno historickými kuriozitami a osobními vzpomínkami autorky.

V prvním díle knihy, která má podtitul Kláštery a jejich lidé jsou probráni benediktini, cisterciáci, premonstráti, františkáni, dominikáni a boromejky.  Druhý díl s podtitulem Příběhy míst a lidí se pak podrobně zabývá johanity/maltézskými rytíři, templáři, augustiniány, karmelitány, křížovníky s červenou hvězdou, milosrdnými bratry, jezuity a kongregací anglických panen.

Naprosto neoddělitelnou součástí knížek jsou nádherné černobílé fotografie  Jiřího Chalupy. Kláštery, kostely, portréty řeholníků, detaily z interiérů.  Jiří Chalupa se údajně začal soustavně věnovat  fotografování architektury až díky Tichým srdcím – a nechce se tomu vůbec věřit. Tohoto fotografa by si měli církevní hodnostáři najímat pro oficiální publikace, takhle zachytit atmosféru totiž hned tak někdo neumí. Na konci roku vyšel i samostatný kalendář Tichých srdcí, černobílé fotografie ve velkém formátu jsou mimořádně podmanivé.

Příběhy lidí v knize  nejsou psány formou rozhovoru, ale jsou stylizovány do velmi působivé podoby monologu. A že jsou to vzpomínky silné – šťastná léta rozkvětu za první republiky jsou vystřídána perzekucí za nacismu a hlavně po válce za komunistického režimu. Většina řádů byla rozpuštěna, řeholníci a řeholnice strávili roky v internaci, představení byli na dlouhá léta uvězněni, týrání, pracovali v dolech a při těžbě uranu, ostatní čekala perzekuce ze strany StB, dělnické profese, život v ilegalitě. Člověk by čekal zatrpklost, sebelítost a zmar - a ejhle, už jsem dlouho nečetla tak optimistické a silné příběhy. A přitom se v řadě případů jedná třeba o život strávený se starými lidmi, s lidmi s mentálním postižením, v léčebnách dlouhodobě nemocných, s umírajícími – něco, co si většina z nás neumí ani představit. 

Neméně zajímavé jsou ale osudy mladších bratrů a sester, těch, kteří jsou vlastně skoro mými vrstevníky. Většina z nich vstupovala do řádu tajně a až po roce 1989 mohli na veřejnosti ukázat svou pravou víru, pro jejich okolí to býval šok. A způsob jejich života může být šokující i dnes – fascinovalo mě vyprávění karmelitánky z Karmelu sv. Josefa, která žije v přísné papežské klauzuře a oddává se kontemplaci, oddělaná od vnějšího světa – autorka knihy s ní vedla rozhovor v hovorně, za okénkem.  Když to ale uvážíte -  vydáte-li se do Indie či Nepálu a strávíte tu několik měsíců v klášteře, bude vám západní svět uznale klepat na rameno, jak pečujete o svůj duchovní rozvoj. Pokud se rozhodnete vstoupit do kláštera v Česku, budou si lidé spíš klepat na čelo. Jak moc se ale liší meditace buddhistických mnichů od kontemplace a hlubokého vnitřního prožitku katolických řeholníků z kontemplativních řádů? I v tomhle ohledu mi Tiché srdce docela otevřely oči… Na druhou stranu pak ale v knize najdete třeba i vyprávění španělského augustiniána, který kromě teologie vystudoval mediální komunikaci nebo příběh jezuitského misionáře, který život zasvětil misii v Japonsku.

Knihy by se měli přečíst všichni ti, co nadávají na církevní restituce a přitom vůbec netuší, jakou roli v naší historii a současnosti kláštery plnily a plní. Že některé z nich existují více než tisíc let, jejich představení radili panovníkům a byli nejvýznamnějšími osobnostmi své doby,  byla tu centra vzdělanosti a vznikala tu významná literární díla a umělecké památky. Anebo později – kláštery byly vždy významnými lokálními zaměstnavateli, přinášely pokrok, zaváděly technologie a novinky ze světa. Věděli jste, že první brambory se v českých zemích pěstovaly v klášterní zahradě u hybernů a že to byli premonstráti, kteří dovezli do Znojma, konkrétně do kláštera Louka, okurky? Že řada vědců a literátů, které známe ze školy, oblékala řeholní roucha? Georg Mendel,  Prokop Diviš, Bohuslav Balbín, Josef Dobrovský? Obrovská je práce, kterou kláštery odvedly v péči o nemocné a sociálně slabé, při klášterech vznikaly první špitály, sirotčince, útulky pro staré lidi, sestry pracovaly s lidmi se zdravotním postižením, s umírajícími. Kvalitní vzdělání získalo v klášterech, církevních gymnáziích a univerzitách několik minulých generací.

Obávám se však, že česká společnost zůstala myšlenkově spíše u pátera Koniáše a Kladiva na čarodějnice, a ve vztahu k církevním společenstvím se řídí hlavně vlastními předsudky a zastaralými představami, které si posilují v internetových diskusích. Jenže v dnešních klášteřích nežijí žádní pomatenci či svíčkové báby, ale lidé s několika vysokoškolskými tituly, vzdělaní manažeři,  kteří ale mají navíc v popisu práce povinnost řídit se desaterem a křesťanskými principy, konat dobro.  Lidé, kterým zaleží na ostatních, na komunitě, na duchovních hodnotách. Stát jim na začátku devadesátých let vrátil zdevastované budovy a oni je (nebo aspoň řadu z nich) dokázali z ničeho aspoň částečně opravit a zprovoznit.  Nemyslím si, že s majetkem, který jim teď stát vrátí, nebudou umět hospodařit. Naopak, kdyby se to udělalo už dávno, možná bychom byli někde jinde, než jsme teď. 

Jak říká sama autorka v předmluvě k prvnímu dílu:

Lidé z klášterů záměrně žijí v ústraní. Nežijí pro uznání svých skutků, ale pro jejich konání. Tvrdě pracují, mají pevný denní režim a žijí velmi skromně. Neustále se vzdělávají. Jsou otevřeni velkým výzvám, novým úkolům a jsou připraveni jít tam, kde to bude třeba. Jsou moudří. Jsou vřelí, vstřícní a laskaví. Mají čistá a tichá srdce.

Ta setkání a vyprávění mne proměnila. Oživila mne a dodala mi novou vnitřní sílu. Upevnila mne v přesvědčení o lidských hodnotách a v tom, že je správné rozhodovat se také „srdcem“, nejen rozumem. Znovu podnítila mou vnitřní svobodu. Zvláště vyprávění pamětníků jsou plná osobní statečnosti, úsilí a pokory, které dnes kolem sebe i v sobě tak pracně hledáme.

Nejsem historik, takže tato kniha není vyčerpávajícím výčtem řádů a klášterů na našem území. Jejím cílem je nabídnout čtenáři základní mapu pozoruhodných duchovních míst, lidí, dějinných událostí i vzpomínek, aby podle ní mohl sám putovat v krajinách venku i v těch uvnitř sebe. Některé pasáže knihy jsou autorské, ryze subjektivní. Tak jsem to chtěla.

Tichá srdce mě opravdu zaujala, poučila, překvapila. A těch tipů na výlet, které jsem si vypsala… Mám vystaráno na několik let…  Rajhrad se svou cennou knihovnou, kladrubský klášter, Porta coeli v Předklášteří u Tišnova, gotický pilíř v Klášterní Skalici, gotická zřícenina kláštera v Dolních Kounicích (Rosa Coeli), křížová cesta v Římově, klášter v Chotěšově, poutní místo Cvilín, loretánská kaple v Hájku, poutní kostel v Radomyšli, hora Maková, Matka Elekta v kostele sv. Benedikta v Praze, sv.  Hostýn, Štěkeň … V téhle souvislosti jediná výtka, kterou ke knize mám – potřebovala bych trochu víc geografických informací. Knížky jsem četla bez přístupu na internet a často se mi nepodařilo z textu vydedukovat, kde které místo hledat. A věřte, že třeba křížovou cestu Římov v automapě nenajdete…:-)

Zajímá-li Vás architektura, památky, historie dávná i nedávná či neobvyklé lidské osudy, chcete-li se zorientovat v církevních řeholích nebo zjistit, co se odehrává za zdmi českých a moravských klášterů v 21. století, najděte si čas na Tichá srdce. Možná je to knížka rozsahem spíš na dlouhé zimní večery, na druhou stranu – pokud se díky ní dostanete do té správné nálady, pak Vašemu rozjímání nebude bránit ani parné léto (vyzkoušeno na vlastní kůži).

Hodnocení:  2x 100 %

Alena Ježková: Tichá srdce

• Nakladatel: Práh
• ISBN: 978-80-7252-436-5, EAN: 9788072524365
• Popis: 1× kniha, vázaná, 560 stran, 16,5 × 24 cm, česky
• Rok vydání: 2013 (1. vydání)

Alena Ježková: Tichá srdce 2

• Nakladatel: Olympia
• ISBN: 978-80-905851-1-9, EAN: 9788090585119
• Popis: 1× kniha, vázaná, 384 stran, 17 × 24,8 cm, česky
• Rok vydání: 2015 (1. vydání)

Lucie Tučková: Suzanne Renaud, Petrkov 13

Bohuslav Reynek a Suzanne Renaud. On – podivín z Vysočiny, ona krásná Francouzska z bohaté rodiny zvyklá na pohodlný městský život. Nechápala jsem to. Jak to mohlo fungovat? Jak mohla tahle žena, první absolventka univerzity v Grenoblu ženského pohlaví, skončit v Petrkově? Petrkov nebo Grenoble? Jak by mohl někdo váhat? A to jsem si Petrkov představovala ještě značně idylicky, jenže pak jsem se tam jela podívat…. Pořád jsem měla před sebou sice krásné, ale taky velmi depresivní Reynkovy grafiky, dokumentární film z 60.let, kde Reynek v naprosto nuzném stavu vstává do tmy, velmi těžce pracuje někde u ovcí a po večerech ryje do desek. Na okně jinovatka, promrzlý dům, k snídani melta a suchý chleba. Kde je tady místo pro vtipnou a chytrou básnířku?

Objasnila mi to biografie Lucie Tučkové, která vyšla v loňském roce a hned zaujala – v tradiční anketě Lidových novin se umístila na třetím místě. Rezervovala jsem si ji v knihovně, a když na mě konečně došla řada, s potěšením jsem se začetla.  A musím hned říci, že to byl velmi příjemný čtenářský zážitek – a hlavně: konečně jsem to celé pochopila. Suzanne Renaud opravdu pocházela ze skvělých poměrů. Její básnická prvotina byla mimořádná a všichni jí věštili velkou budoucnost.  V osobním životě se ji ale tolik nevedlo – první láska zahynula na frontě ve světové válce, další blízký muž zemřel na nádor na mozku. Suzanne toužila po veliké lásce, ta ale nepřicházela. Místo ní se objevil Bohuslav Reynek. Vlastně se neznali, viděli se jen jednou, když se Reynek zastavil v Grenoblu, aby poznal ženu, jejíž verše ho natolik zaujaly, že je přeložil do češtiny. Rozuměli si, to ano, intelektuálně si byli velmi blízcí, ale jen jako přátelé. Začali si psát, Suzanne psala velmi osobní a přátelské dopisy, jenže takové psala i dalším známým. Reynek si to ovšem vyložil jinak, a sice jako vyjádření vřelého citu. A podle toho se zachoval – požádal Suzanne, které v té době již bylo hodně přes třicet, o ruku. Velmi jí to zaskočilo, nechtěla se vdávat bez lásky, na druhou stranu se cítila provinile, že něco takového rozpoutala. Doléhal na ní věk, biologické hodiny asi také tikaly, velkou váhu měla asi i Suzannina matka, které se Bohuslav líbil. Suzanne tedy nakonec se sňatkem souhlasila, vymohla si jen, že budou trávit půl roku v Československu a půl roku ve Francii. 

Příjezd do Petrkova byl šok. Renaud se domnívala, že si bere šlechtického synka ze zámku, ale byla to chyba v překladu… Petrkovský „zámeček“ byl spíš zemědělskou usedlostí. K tomu drsné klima Vysočiny… Naštěstí tu byly ty krásné měsíce ve Francii. Psala se třicátá léta minulého století, první republika, cestování nebyl problém, i peníze se našly. A přišly děti, Suzanne bylo už kolem 40, když se narodili synové Daniel a Jiří. Děti se staly novým smyslem jejího života, začala zase psát, Reynek maloval, ve Francii měl úspěch, byla to šťastná léta, dokonce i ta manželská láska se nakonec objevila. Suzanne se snažila změnit i Petrkov, nechala si sem dovézt z původní vlasti nové plodiny (chřest, fazolky), zachovávala si svůj francouzský šarm, pěkně se oblékala, líčila – do vesnické komunity tak ovšem moc nezapadla.

 

Jenže pak přišel Mnichov a zrada Francie a po ní začala druhá světová válka. Reynkovi zůstali v Československu, ze zámečku byli vyhoštěni, což ovšem nebyla zase taková tragédie, Reynek nebyl na hospodaření stavěný a po smrti otce se s rolí hospodáře těžce smiřoval. Útočiště našli u Floriánů v Nové Říši. Vždycky jsem si tuhle kapitolu jejich života přestavovala jako velmi depresivní záležitost – o to víc mě překvapilo, že to bylo docela příjemné období v životě rodiny. Suzanne u Floriánových pookřála a rozkvetla, Florianovi byli velká rodina, která žila s vírou v Boha, v pokoře, byli to vzdělaní a kultivovaní lidé, kteří se Reynkovým stali velkou oporou.

  

O to horší to bylo po válce. Přišel nedostatek, bída, Reynkovi ale nechtěli emigrovat. Museli by tu nechat majetek po rodičích a začínat v padesáti někde od nuly se jim už prostě nechtělo. A pak přišel rok 1948, a to už se odejít nedalo. A i kdyby to bylo bývalo šlo, Reynkovi k vystěhování neměli dostatek finančních prostředků. O hospodářství přišli, třeli bídu s nouzí, ani synové neměli žádnou pořádnou práci, Suzanne si později hodně vyčítala, že v Československu zůstali. Bylo to velmi těžké období, doléhaly na ní deprese, materiální nedostatek (nemohla si dopřát ani svou milovanou kávu), přesto se dokázala se situací vyrovnat. Držela ji nad vodou rodina, hlavně oba synové, francouzské knihy, přátelé, byť jich ubývalo. Cizinci museli zemi opustit a čeští přátele z řad spisovatelů a výtvarníků  končili často ve vězení či bez prostředků.

Oživení přišlo v 60. letech, kdy se o Reynkovi začalo znovu mluvit a na Vysočinu za ním jezdila spousta hlavně mladých lidí. I Suzanne začala po letech zase psát a na konci života vznikla její nejlepší díla. Zájem o Reynkovo dílo zřejmě pomohl Suzanne i na poslední cestě, věděla, že její manžel se dožil úspěchu a že její obětování se snad nebylo marné. Jen poslední přání se splnit nepodařilo, toužila po tom být pohřbená v rodné Francii, místo toho leží na hřbitově ve Svatém Kříži. Bez ní by nebylo Bohuslava Reynka, kterého dnes tak obdivujeme. Kvůli němu a jejich dětem zůstala v Československu a byla mu celý život oporou. Byla to neskutečná žena….

Lucii Tučkové se podařilo napsat skvělou knihu. Zúročila mnohaleté bádání v českých i francouzských archivech a v pozůstalostech a napsala velmi čtivou knihu na pomezí beletrie a literatury faktu. Čerpala v ní z dochované korespondence, součástí knihy je bohatá fotografická příloha i poprvé do češtiny přeložené básně z poslední etapy básnířčina života. Suzanne Renaud je představena jako mimořádná žena,  talentovaná, vtipná, obětavá.  Je dobře, že po velké pozornosti, které se Bohuslavu Reynkovi v poslední době dostalo (velká výstava loni v létě doprovázená masivní reklamní kampaní, vč. billboardů „o géniovi, na kterého jsme měli zapomenout“), přišla řada i na jeho neméně nadanou ženu, která s ním prožila život v dobrém i zlém. Kniha je nejen unikátním svědectvím o osudech jedné mimořádné rodiny, ale i o tom, jaké byly poměry v Československu v letech dvacátých až šedesátých. Doporučuji.

Hodnocení: 100%

Lucie Tučková: Suzanne Renaud, Petrkov 13

• ·         Nakladatel: Paseka
• ·         ISBN: 978-80-7432-353-9, EAN: 9788074323539
• ·         Překlad: Reynek, Jiří
• ·         Popis: 1× kniha, vázaná, 324 stran, 14,5 × 20,5 cm, česky
• ·         Rok vydání: 2014 (1. vydání)