středa 31. ledna 2018

Julio Llamazares: Vlčí měsíc

Španělská občanská válka (červenec 1936 – duben 1939) patří k nejkrvavějším, ale i nejnepřehlednějším konfliktům 20. století, zároveň jde o válku, která na velmi dlouhou dobu hluboce rozdělila nejen španělskou společnost. Vypukla v momentě, kdy proti demokraticky zvolené republikánské vládě vojensky vystoupila armáda pod vedením generála Francisca Franca. Občanská válka si vyžádala přes půl milionu obětí.  
(Wikipedie)

A právě do doby na konci španělské občanské války a časů po ní mě přivedla novela Julia Llamazarese Vlčí měsíc.  Ve Španělsku kniha vyšla již v roce 1985, u nás se ve skvělém překladu Jana Macheje dostala ke čtenářům díky nakladatelství Akropolis až v loňském roce.

Já se o ní dozvěděla prostřednictvím recenze v Respektu - jaké bylo mé překvapení, když jsem ji pak dostala nečekaně k narozeninám. 



Hlavními hrdiny jsou čtyři republikánští vojáci na útěku: Ramiro, Gildo, Juan a vypravěč Ángel. Jsou to tzv. maquis, partyzáni, kteří se nechtěli vzdát frankistům, a proto se ukrývají v horách a čekají, jak se situace vyvine. Na začátku příběhu jsou ještě  plní síly, ozbrojení, očekávající pomoc od příbuzných v údolích. Ale i když v  horách znají každý kámen, je to čím dál tím těžší. Trpí zimou, hladem a neustálým strachem z odhalení a ze smrti. Strach mají i vesničané,  kteří jim čas od času i přes hrozbu represí pomáhají. Doba strávená v horách se neustále prodlužuje - na začátku jsou všichni přesvědčeni, že půjde o dny, max. týdny, jsou z toho ale nakonec roky. I počet členů skupiny se snižuje - četníci, nemoci, zranění..  Nebezpečí číhá všude a z mužů se stávají divoké šelmy, které jsou neustále ve střehu, nemluví, dorozumívají se jen gesty. Přežívají v nebezpečných úkrytech, vycházejí jen v noci - "denní světlo mrtvým mužům nesvědčí" a "měsíc je slunce mrtvých". Svůj život brání všemi prostředky, i za nimi zůstávají mrtvoly, oloupení a přepadení lidé. Jsou to hrdinové? Jsou to banditi a vrazi? Jaký má jejich odpor smysl? Stali se z nich vlci nahánění lidmi do pasti?

Vlčí měsíc je dost temná kniha, která má sice zajímavý námět, ale jinak stojí a padá s použitými výrazovými prostředky. Čekejte lyriku, básnické metafory, úsporné dialogy, popisy přírody a krajiny: 

"Světlo svou krvavou čepelí páře nesmírnou temnotu zemských útrob. Paprsek svítilny se mísí s temnou a chladnou vodou stékající ze stropu a stěn, dokud nezmizí na dně, v jakési přízračné krajině záhadných otvorů, zrezivělých kolejí a zetlelých pražců, které si donekonečna razí cestu po levé a pravé straně štoly."

--

Měsíc nevyšel ani dnes. Noc je jen černá, chladná skvrna nad obrysem bukových hájů, jež se v mlze plazí nahoru po pahorcích jako přízračná ledová vojska. Voní po rozmarýnu a rozdrceném kapradí. Boty čvachtají v blátě a na každém kroku hledají nerozpoznatelný povrch země. Samopaly se v temnotě lesknou jako kovové měsíce.

--

„Kolem poledne se protrhla mračna. Neunesla tak velké ticho. Nejprve změkla jako zralé ovoce, pak se na sebe namačkala, a nakonec rozevřela svá nadmutá břicha a vylila na zem černý a hořký obsah.“ 


  



Uznávám, něco takového jsem už dlouho nečetla. Historické souvislosti spjaté s příběhem jsou fascinující. Někteří španělští maquis přežívali v horách anebo v domácích úkrytech až do poloviny šedesátých let! Dlouho se o nich také nemluvilo ani se o nich nesmělo psát, protože dějiny přece píšou jen vítězové. Navíc to bylo přece jen poněkud kontroverzní téma - tisíce civilistů bylo zatčeno, mučeno a popraveno za pomoc partyzánům, řada horských oblastí byla úplně vylidněna, jejich dlouholetý boj byl jedněmi vnímán jako hrdinství,  jinými jako zoufalství. 

Na druhou stranu jsem si tu nezvyklou formu vyprávění zase tolik neužila. Nejsem moc zvyklá na podobný básnický a poetický jazyk, dělá mi potíže se na něj soustředit, a to i přesto, že má tahle novelka sotva 170 stran. I okolnostem příběhu a historickému pozadí se autor věnuje spíš jen náznakem, hlavní prostor dostává ono zoufalství a strádání, které se pojí s přežíváním v divočině bez naděje na zlepšení. Svědectví o marnosti a zbytečnosti války, která bere lidem nejlepší léta jejich života, pocta vytrvalosti mužů, kteří se ani v nejtěžších chvílích nevzdali, byť za cenu obětí, které za ně nesli jiní. 

Příběh se odehrává na severu Španělska v provincii León, kterou autor dobře zná ze svého dětství, a  v knize ji také náležitě vystihl. Vytvořit dostatečně  ponurou atmosféru se povedlo i ilustrátorce knihy Doře Čančíkové. Kniha se řadí mezi klasiku španělské literatury a v 80. letech se dočkala i filmového zpracování.





Hodnocení: 85%


Julio Llamazares: Vlčí měsíc
  • Nakladatel: Akropolis 
  • EAN: 9788074701788
  • ISBN: 978-80-7470-178-8
  • Originál: Luna de lobos
  • Překlad: Machej, Jan
  • Ilustrace: Čenčíková, Dora
  • Popis:1× kniha, vázaná, 184 stran, česky
  • Rozměry:14,7 × 17,8 cm
  • Rok vydání:2017 (1. vydání)

sobota 27. ledna 2018

Tomáš Princ: Humans of Prague

Jsem unavená a smutná z toho, jak to dneska při těch volbách dopadlo. Tolik jsem si přála na Hradě někoho slušného a normálního. Tak snad příště. Programově jsem vypnula a odpojila se od televize  i internetu. Potřebuju něco, co mě přivede na jiné myšlenky. Detektivku? Dystopii? Pohádku? A nakonec padla volba na jednu z knih, kterou jsem si nadělila pod stromeček: Humans of Prague. A byla to nečekaně vydařená volba. S lidmi Prahy strávila celý večer a nechala se všemi těmi příběhy a okamžiky pohltit. 



Znáte tenhle projekt? Už asi pět let běží na internetu/Facebooku. Mladý český fotograf Tomáš Princ se nechal inspirovat nápadem amerického studenta Brandona Stantona, který na svém webu Humans of New York zachycuje obyvatele severoamerické metropole. Princ fotí lidi Prahy. Rodilé Pražany, přistěhovalé náplavy, turisty, expaty. Děti, studenty, mladé rodiče, lidi ve středním věku i seniory. Princ ale lidi jen nefotí (byť jeho fotky jsou skvělé), on je i zpovídá. Ovlivnilo ho v tom jeho studium kulturní a vizuální antropologie – zajímají ho obyčejní lidé. Klade jim otázky - o čem přemýšlejí, co bylo přelomovým zážitkem jejich života, čím právě teď žijí. Je to zvláštní, ale lidé se tomu úplně cizímu klukovi velmi otevírají a vyprávějí věci, které by možná nikdy nikomu neřekli. Anebo povídají příběhy úplně běžné a každodenní, ale i ty mají své nečekané kouzlo. 

Je uklidňující číst si o důležitosti rodiny, o mladých lidech, kteří se hledají, i o těch starých, kteří to ještě nevzdali. O stárnutí, o smrti, o nemocech, o ztrátách blízkých. O rozhodnutích, které změní celý život, o zážitcích, které obrátily myšlení vzhůru nohama. Ale i o těch drobných každodenních radostech – procházce, dětském žvatlání, venčení psa, jízdě na kolečkových bruslích. Neřeší se Zeman ani Babiš, i když i o politice to často je – o válce, o odsunu Němců, o holocaustu, o těžkých padesátých letech, o roce 1968, o sametové revoluci i o té nejaktuálnější současnosti. 


foto z FB Humans of Prague

Humans of Prague na Facebooku už několik let sleduju. Hlasovala jsem pro něj v soutěží o nejlepší blog roku a byla jsem ráda, když tu blogerskou Magnesii Literu v roce 2016 opravdu získal. Nepřijde mi to jako okopírovaný a neoriginální projekt, jak se o něm často píše, pro mě je to nečekané svědectví o naší době, o naší české povaze, o našem hlavním městě, o nás samotných. Jsem moc ráda, že se podařilo udělat tak krásnou knížku, plnou fotek a fascinujícího čtení (největší zásluhu na tom má nakladatelství Labyrint). Nikdo není jen „obyčejný člověk“ a žádný život není „obyčejný“. Na 365 stránkách plných fotografií a neotřelých příběhů se o tom můžete přesvědčit i vy. Doporučuju. Vrací to trochu víru v lidstvo. Stačí si chvíli listovat. Anebo ještě lépe, vzít to od začátku až do konce.

A pokud vás kniha zaujme, zkuste i onu internetovou podobu Humans of Prague (na FB zde) - za pět let zveřejnil Tomáš Princ již na 1400 příběhů. A má další plány - v tomto roce, kdy slavíme 100 let vzniku republiky, by chtěl vyjet i za hranice hlavního města a zachytit, jak se žije lidem v Česku. Moc mu držím palce, aby to vyšlo. 

foto z FB Humans of Prague

Ještě poznámka na závěr - kniha vyšla jak v češtině, tak v angličtině - v obou jazycích totiž autor blog píše. Takže pokud si chcete počíst v rodné řeči, volte knihu s fialovou obálkou, pokud byste chtěli podarovat zahraniční přátele originálním dárkem z Prahy, pak jim kupte tu lososovou:-)


foto z webu Humans of Prague
Hodnocení: 100%


Tomáš Princ: Humans of Prague

  • Nakladatel: Labyrint
  • EAN: 9788087260869 ISBN:978-80-87260-86-9
  • Popis: 1× kniha, vázaná, 370 stran, česky
  • Rozměry: 18,6 × 24,7 cm
  • Rok vydání: 2017 (1. vydání)

pátek 26. ledna 2018

Divadlo Na zábradlí: AnderSen

Oficiální anotace:

Fantazie na motivy Andersenových pohádek a dětských nočních můr. Pohádkový svět, ve kterém si víla vezme život, opuštěné děvčátko umrzne na chodníku, cínový voják s jednou nohou se rozpustí, a další jímavé příběhy s neobvyklými konci a naplněné smutkem ožijí v naší inscenaci na téma dětství. Co nás probouzelo ze spaní? Kdo se bál jít do sklepa? Kdo měl strach z čerta a kdo ze tmy? Ožívaly o půlnoci hračky? A čeho se bál Petříček Čtvrtníček...?

Fakt divný to bylo. Postavičky z Andersenových pohádek promíchané s traumatickými zážitky z dětství herců. Promítání autentických diapozitivů. Děj to moc nemělo (režie Mikulášek - takže ve stylu jako Hamleti či Europeana). Pár diváků nevydrželo a odešlo. Výborné kostýmy, scéna. (výprava: Marek Cpin!)

Pozitiva: krásně zrekonstruované Zábradlí, pobavil program líčící Andersena jako dysgrafika:

... v Dánsku to zprvu nebyl žádný med. Vedle údajně formálních chyb se znovu a znovu stával cílem kritiky Andersenův chybný pravopis pramenící z jeho nedostatečného vzdělání a snad i dysgrafie: "A teď se vysmívali kvůli těm chybám a zdržovali se u nich, zatímco to, co bylo dobré, se zase snadno přešlo; znám lidi, co mé povídky pročítali jen proto, aby v nich hledali chyby," vzpomíná spisovatel rezignovaně. A na ukázku ještě úryvek z dobové kritiky: "Kdyby si byl Andersen ty pravopisné a gramatické chyby, jimiž se jeho publikace jen hemží, dovolil ve škole pro zaostalá děcka, tak by ho přehnuli přes koleno a nasadili by mu bláznovskou čapku." 

... a hlavně jsem přišla o prezidentskou debatu. Takže vlastně dobrý.





AnderSen
Premiéra: 2.6.2017. Dramaturgie: Dora Viceníková, Petr Štědroň. Výprava: Marek Cpin. Hudba: Miloslav König. Režie: Jan Mikulášek.

Hrají:
Dita Kaplanová, Magdaléna Sidonová, Jana Plodková, Anežka Kubátová, Petr Čtvrtníček, Miloslav König, Ivan Lupták, Jiří Černý