Elena Ferrante: Tíživá láska

Tíživá láska je prvotinou Eleny Ferrante, autorky úžasné tetralogie Geniální přítelkyně (nebo chcete-li Neapolské ságy), kterou řadím k nejlepším literárním dílům posledních let (a mrzí mě, že jsem na ni svého času nenapsala recenzi). Tíživá láska vyšla před dvěma lety jako trhák Velkého knižního čtvrtka, od té doby jsem ji měla doma a ne a ne se k ní dostat. A tak když teď doba přeje dohánění restů, došlo i na ni...

Hlavní hrdinkou je pětačtyřicetiletá Delia žijící v Římě, která příjíždí do Neapole na pohřeb své matky. Amalia spáchala sebevraždu utopením v den Deliiných narozenin, dcera se pokouší zrekonstruovat její poslední dny, zároveň ale při tom hledá i sama sebe. Znovu navštěvuje stará známá místa, potkává se s příbuznými, hovoří se svým strýcem, matčinou sousedkou, střetává se i s Casertou, matčiným domnělým milencem. Neustále naráží na připomínky nešťastného dětství, na násilí, které bylo v rodině velmi časté, na nefunkční vztah rodičů, na svůj strach, že ji matka opustí...  Delia se snaží pochopit, jaká její matka Amalia vlastně byla, proč k ní cítila takovou lásku i nenávist, proč se tak moc chtěla od ní odlišovat, až se z ní stala Amaliina mladší kopie. Krůček po krůčku se tak objevuje a dešifruje Amaliina osobnost, z podvědomí i z reality ale zároveň vystupují obrazy, které dokáží získanou mozaiku zase rozbít na tisíc kousků... 

Stejně jako Geniální přítelkyně, tak i Tíživá láska se odehrává v Neapoli, v chudé rodině,  v typické "italské" domácnosti, kde se pro ránu nejde daleko, kde se křičí a vztahy mezi členy rodiny jsou tak napjaté, jak jen mohou být. Opět je tu důležité ženské téma, ostatně, jak tvrdí překladatelka Ann Goldsteinová, která převádí díla Ferrante z italštiny do angličtiny: „V Itálii má její popularita co do činění s tím, jak upřímně píše o hanbě, znechucení, sexuálním ponížení a pachuti, kterou má mateřství. V italské beletrii bylo a do jisté míry stále je neobvyklé, aby ženy psaly o tak vnitřních a osobních věcech.“

  

 

Tížívá láska se ale oproti Geniální přítelkyni nečte vůbec snadno. Čtenář má velmi často pocit, že se místo knihy nachází v nějaké surreálném snu, ze všech stran na něj útočí pachy, barvy, pocity, velmi často není jasné, zda se něco hrdince skutečně děje, nebo se jí to zdá, příp. zda se v myšlenkách nevrátila do minulosti. Byly chvíle, kdy jsem vypravěčku podezírala ze schizofrenie a vážně uvažovala, že knihu odložím a nedočtu, protože se mi z toho všeho točila hlava. Rozhodně horký kandidát do letošní Čtenářské výzvy, kategorie kniha, jejíž hlavní hrdina trpí psychickou poruchou... 

Ostatně, jak se píše na přebalu: V temném příběhu postupně vyplývá na povrch vypravěččino dětské trauma, které negativně ovlivnilo její vztah k matce, rodnému městu, mateřštině, jíž je dialekt, a také k mužům, k sexu. Delia nás v reminiscencích nechává nahlížet do prostředí plného násilí, patologické žárlivosti, frustrace a lží, kterému se konvenčně říká rodina."

Nakonec jsem se ale překonala a vyřešení zápletky, objasnění tajemství celé téhle podivné rodiny, byť docela děsivé, mé čtenářské ambice vlastně nakonec uspokojilo a naplnilo. Nicméně, pokud jste od Eleny Ferrante dosud nic nečetli, pak Tíživou láskou rozhodně nezačínejte. Jejím geniálním dílem a bestsellerem, který svou kvalitu už prokázal, je prostě Neapolská sága, tj. tetralogie Geniální přítelkyně, Příběh nového jména, Příběh těch, co odcházejí, a těch, kteří zůstanou a Příběh ztracené holčičky, tu mohu s klidným srdcem doporučit úplně všem. V roce 1995 byl podle románu Tíživá láska natočen film L’amore molesto (anglicky Nasty love), dokonce si snad vysloužil nominaci na mezinárodním filmovém festivalu v Cannes, u nás se ale nepromítal. Docela by mě zajímalo, jak se taková zvláštní kniha dá převést na filmové plátno...

 

Hodnocení: 70%

Elena Ferrante: Tíživá láska

• Nakladatel: Prostor
• EAN: 9788072603954
• ISBN: 978-80-7260-395-4
• Originál: L´amore molesto
• Překlad: Flemrová, Alice
• Popis: 1× kniha, brožovaná, 208 stran, česky
• Rozměry: 12,2 × 19,8 cm
• Rok vydání: 2018 (1. vydání)

Stanislav Komárek: Města a městečka

Na začátku nového tisíciletí se ke mně dostalo několik esejistických knih tehdy ještě málo známého biologa, filozofa a spisovatele Stanislava Komárka. Mír s mloky, Hlavou dolů, Leprosárium, Pitevní praktikum pro pokročilé a další – ty všechny mě naprosto uchvátily a nadchly. Vtipné, chytré a originální, otevřely mi nové pohledy, navíc smysl pro humor, který mi zcela konvenoval. Souběžně jsem se pustila i do Komárkovách beletristických prací (romány Opšlstisova nadace, Černý domeček, Mandaríni) – i ty mě zaujaly, i když zdaleka ne tolik, jako eseje. Pak se mi Stanislav Komárek trochu ztratil za obzorem, občas jsem zaznamenala nějakou jeho odbornou knížku, narazila na článek ve Vesmíru, přednášku nebo na příspěvek v nějaké sborníku – často vedle textů třeba Václava Cílka (Tři svíce za budoucnost, Česko na křižovatce). 

Před loňskými Vánocemi zabodovala v tradiční anketě Lidových novin o Knihu roku (na 6. - 10. místě, hlasovali pro ni mimo jiné již zmíněný Václav Cílek a Jiří Peňás) Komárkova novinka – dvoudílná autobiografie Města a městečka. I když mi přišlo trochu divné, že někdo píše memoáry v takhle mladém věku (Komárek je ročník 1958, takže v době vydání čerstvý šedesátník), zakoupila jsem po novém roce a způsobila si tak pěkný koronavirový čtenářský zážitek. 

Důvod, proč se pouští do autobiografie na prahu šedesátky, vysvětlil Komárek hned v předmluvě: jednak nikdo z nás nezná hodiny ani dne a jednak lze v tomto věku napsat ještě cosi poměrně sevřeného a příčetného. Tuhle knihu navíc psal hlavně pro mladé lidi, jeho cílem bylo zachytit proměny dob a míst, které sám zažil. Doba, kdy něco věděli jako samozřejmost „všichni“ a kdy už to neví „nikdo“, se překlapuje velice rychle. 

Města a městečka, to jsou dva svazky popisující proměny dvacátého století. V prvním díle ("Městečka") se Stanislav Komárek věnuje rodným jižních Čechám, zejména Kardašově Řečici a Jindřichovu Hradci, kde v šedesátých a sedmdesátých letech prožil své dětství a mládí na gymnáziu. Historii tohohle území ale pojímá mnohem zevrubněji, přímo etnograficky. 

Na základě vzpomínek svých rodičů a prarodičů, příp. za pomoci literatury, se snaží popsat život na maloměstě od dob Rakouska-Uherska, přes první světovou válku, dobu první republiky, druhou velkou válku až po padesátá léta. Komárek se zdaleka nevěnuje jen historii své rodiny, ta tu vlastně hraje jen ilustrující a doplňující roli, zajímá ho ale všechno ostatní. Tradičními poměry v rodině i ve společnosti, zvyklosti zemědělské, tehdejší fauna a flóra, životní styl, zábavně pojímá výchovu dětí, postavení žen, stravovací zvyklosti, lékařskou péči apod. Komárek je skvělý pozorovatel i vypravěč, a tak jsou jeho postřehy vtipné a originální, navíc často podpořené i pohledem vědce - biologa.

Psi a kočky

U psů a koček se zajisté jednalo o domácí zvířata jakýmsi způsobem užitečná, ale ne užitková. V zemědělských rodinách se také štěňata či koťata dávala výhradně darem, nikdy se neprodávala. Psy „lepších“ plemen chovali pouze na zámku a snad v několika rodinách místní honorace. Úsloví typu: „zpráskat jako psa“, „jako pes u boudy“, „psí život“, „utopit jako kotě“, „utahanej jako kotě“ atd. sice podnes v jazyce přežívají, ale reálnou oporu v něm dávno nemají, okolo roku 1900 však měla. Situace se měnila velmi zvolna, poměry v šedesátých letech byly ještě mnohem blíže těm c. k. rakouským nežli těm dnešním – psi za poslední století polepšili nesrovnatelně víc než lidé. 

Tradiční úděl dětí

Mezi výchovou v zemědělské části populace a v části „měšťanské“ byl převeliký rozdíl, zejména v zámožnějších rodinách „měšťanské“ části už se tehdy prosazovala koncentrace na dítě, která po vyprchání náboženských nábojů jako malé božstvíčko trůní na rodinném oltáříku a u něhož se dbá na to, „aby z něho něco bylo“. Z početných rodin za c. a k. časů se prakticky ihned přešlo v pozdních dvacátých a třicátých letech na systém jedináčků, nejvýš dvou dětí – místo deseti nádeníků se náhle vychovává jeden advokát. 

Druhá kniha biografie ("Města") pak líčí dobu od 70. let do konce století, a to v Praze, ve Vídni a opět v Praze. Autor se věnuje popisu studia biologie v Praze, neutěšenému zapojení do pracovního procesu, následné emigraci do Rakouska v roce 1983. Srovnává vídeňské poměry s realitou socialistického Československa, odhaluje emigrantský život a své nadšení z možnosti volně cestovat. Poslední část knihy se věnuje návratu zpět do vlasti  po sametové revoluci  a působení na nově vzniklé Katedře filosofie a dějin přírodních věd na Přírodověděcké fakultě v Praze. Devadesátá léta patří mezi ty nejzajímavější roky, které Komárek prožil. Memoáry vrcholí rokem 2000, neb tímto rokem končí období prudších změn ve společnosti a nastává období konzumně-digitálního bezčasí, čeřené jen pěnou dní. Druhá část knihy je víc osobnější, jsou tu odkazy na již zveřejněná díla, autor své vzpomínky prokládá například i svými básněmi z dané doby. Klade to na čtenáře trochu větší nároky, předpokládá se určitá znalost předchozích knih či autorova života, zajímavý je ale zase pohled zvenčí na události, které už jsme (alespoň my starší čtenáři) již zažili. 

Kdo se chce vyléčit ze spikleneckých teorií, ať zkusí zorganizovat něco menšího než převrat na půlce planety, třeba schůzi oddělení, na němž pracuje – a hned uvidí. 

Města a městečka se skvěle četla. Bavilo mě to nejen jako originální dějiny dvacátého století, ale i jako zpověď intelektuála, který neprožíval úplně standardní život. Potěšilo mě, že tu chybí onen povýšený nadhled moudrého bílého muže, který vše ví a všude byl, ke kterému zejména  muži našeho kulturního okruhu často inklinují (i když možná je to dané formou díla, tj. autobiografií, a tím, že se neřeší aktuální situacee). Místo toho se čtenář dočká humorných a sebeironických postřehů:

Paradoxně se duševní svět introvertovaného jedináčka, který je z povahy věci už ve vlastní rodině i domovině poněkud sám, k emigraci mimořádně hodí. Člověk může být klidně stejně osamělý i v Rakousku a to, že je cizinec, mu vlastně dává trochu bianko šek být jiný a divný. Vystačit si sám a nemoci svůj svět s nikým sdílet, jsem byl po léta zvyklý. 

...

Třikrát denně jsem bez chuti zkonzumoval, co se slušelo, a pochopil strašné tajemství. Vždycky jsem si myslel, že ‚my intelektuálové‘ máme tak asi 90 % životních radostí z činností intelektuálních a zbývajících deset procent se nějak dělí mezi jídlo a sex. Zmíněných šest týdnů se šedě vleklo bez konce a já pochopil, že mám 95 % všech životních radostí z jídla a teprve o zbytek se dělí zbývající komodity…

...

Jistě bych chtěl na světě podle možností ještě pár let pobýt, zažít pár jar a napsat pár knih, ale i kdyby na mne snad zítra spadl strop, stálo to za to. Na rozdíl od mnoha akademických kolegů ani nemám dojem, že jsem byl nedoceněn a nepochopen. Svět je přes všechna svá ošemetná specifika přece jen krásné místo. Díky! Díky!! Díky!!!

Jsem moc ráda, že jsem se do Měst a městeček pustila právě v téhle době, přes všechny peripetie minulého století, které popisuje, je to vlastně hodně pozitivní kniha, která mě přivedla na docela jiné myšlenky (a že jsem to potřebovala). Jen co epidemie dovolí, skusí se vrátit i profesorovým starším knihám.

Hodnocení: 100%

Stanislav Komárek: Města a městečka: Memoáry 1. a II.díl

• Nakladatel: Academia
• EAN: 9788020029706
• ISBN: 978-80-200-2970-6
• Popis: 2× kniha, vázaná, 552 stran, česky
• Rozměry: 14 × 19,6 cm
• Rok vydání: 2019 (1. vydání)

Niklas Natt och Dag: 1793: Vlk a dráb

Těsně před vánoci jsem dostala tip na dobrou historickou detektivku, ale bohužel v našem lokálním knihkupectví už nebyla k sehnání. A tak jsem si ji nechala nadělit k narozeninám a do čtení jsem se pak pustila v dobrovolné karanténě v půlce března.

Nejlepší švédská kniha roku 2017 nás zavádí do roku 1793, do švédského hlavního města Stockholmu. V páchnoucích vodách zdejšího jezera je nalezena velmi zohavená mrtvola mladého muže. Trupu chybí všechny končetiny, oči i jazyk, něco takového není ani na konci drsného 18. století běžné. Případ je svěřen diskrétnímu právníkovi jménem Cecil Winge, který se stockholmskou policií spolupracuje. Winge je proslulý svým na tehdejší dobu nezvyklým smyslem pro spravedlnost, na objasnění případu mu ale nezbývá moc času - jednak se v nejbližší době chystá výměna policejního ředitele a jednak sám Winge umírá na tuberkulózu. Spolupracovníkem se mu stává věčně ožralý vojenský invalida Mickel Cardell, který mrtvolu objevil a který díky tomu, že ve válce přišel o ruku, má dost specifické znalosti ohledně amputací. Pátrání po identitě mrtvého a snaze o vyřešení případu je věnována první čtvrtina knihy. Druhá a třetí část knihy retrospektivně popisuje osudy dvou mladých lidí, se kterými se osud rozhodně nemazlí - mladého ranhojiče a vězenkyně Anny Stiny. Oba dva sehrají v příběhu důležitou roli, jak se ostatně ukáže v  poslední části knihy, kde se všechny osudy protnou a dojde k vyřešení případu. 

Ač je samotný příběh originální a má spád, snad ještě důležitější roli hraje prostředí tehdejší švédské společnosti. Všudypřítomný zmar, špína, nemoci, epidemie, chudoba, krutost. Drsná doba, ve kterém jedinec nemá moc šancí, vyhrává ten mocnější, prohnanější a silnější. Jen tak mimochodem vylíčené hnusoty, za které by se nemusel stydět ani Jo Nesbo. V tomhle morálním i reálném bahně byste nechtěli prožít ani minutu, a přitom jako četba je to tak napínavé a přitažlivé. Díky několika hlavním představitelům z různých společenských tříd se tu navíc střídají i prostředí - ze zaplivaných putyk a špinavých uliček se přesouváme do ženské věznice,  z obskurního nevěstince pro ty nejbohatší a nejzhýralejší pak do noblesních šlechtických sídel či doprostřed válečné vřavy. 

Důležitou roli má v knize jazyk - překladatelka Romana Švachová (chválím Argo za uvedení jejího jména na obálce) se opravdu vyřádila - hovorový a chvílemi i archaický jazyk, zapomenuté termíny, místní geografické názvy, na začátku mi docela trvalo, než jsem si zvykla, pak jsem si to ale velmi užívala. Na konci knihy je pak doplněný poznámkový aparát, kde jsou místní názvy vysvětleny a lokalizovány a historické souvislosti vysvětleny - krom zábavy i poučení:-). Román 1793 rozhodně není ať už s ohledem na jazyk, chronologii či morální poselství knihou pro každého, je to takový  bombónek pro zkušenějšího čtenáře, který si knížku náležitě vychutná. 

Autorem knihy 1793 je Niklas Natt och Dag, jednačtyřicetiletý autor, pro kterého byla kniha 1793 literárním debutem. Zajímavostí je, že spisovatel patří mezi příslušníky starého švédského šlechtického rodu, snad ho tahle skutečnost jen inspirovala a nečerpá ve své tvorbě z rodinných análů:-) Román 1793 posbíral ve Švédsku velkou řádku cen (švédská kniha roku 2018, Vítěz Crimetime Specsavers Award za nejlepší detektivní prvotinu v 2018, The Swedish Academy of Crime Writers’ Award za nejlepší prvotinu v 2017) a tak jsou všichni zvědaví, jak se autorovi bude dařit dále. Očekávání by mohly naplnit připravované knihy věnované dalším rokům konce 18. století, Niklas Natt och Dag totiž píše detektivky z let 1794 a 1795. Těším se. 

Hodnocení: 95%

Niklas Natt och Dag: 1793: Vlk a dráb

• Nakladatel: Argo
• EAN: 9788025728567
• ISBN: 978-80-257-2856-7
• Originál: 1793
• Překlad: Švachová, Romana
• Popis: 1× kniha, vázaná, 432 stran, česky
• Rozměry: 14,7 × 20,5 cm
• Rok vydání: 2019 (1. vydání)