Tak k téhle knize mě dovedla recenze Aleše Palána na Aktuálně.cz, která končí slovy: "Ostatní města mohou závidět, že takovou knihu nemají. A ač mezi Libercem a Jabloncem panuje odvěká nevraživost, hned jsem si knihu rezervovala v knihovně a o dva dny později jsem se do ní pustila.
Gablonz / Jablonec je jakousi dokumentárně literární kronikou tohoto města pod Jizerskými horami. Autor - novinář a spisovatel - využívá nejrůznějších pramenů: úryvků z dobového tisku, z beletrie, svědectví pamětníků, části dopisů nebo televizních dokumentů, přidává k nim ale vlastní invenci a nápady. Vznikají tak drobné literární hříčky, které postavené vedle reálných dobových pramenů dávají absurditě doby zvlášť vyniknout, anebo, jak se v mém mládí říkalo: "nastavovují zrcadlo".
Kniha se zaměřuje na dvacáté století, začíná obdobím stavby jablonecké přehrady a končí někdy v roce 2000, první polovina knihy, odpovídající názvu Gablonz, je příznačně spíše německá, druhá polovina po druhé světové válce je charakterizována českým názvem Jablonec. Soupeření českého a německého živlu je samozřejmě jedním z ústředních témat, jsme v Sudetech a tady to tak vždycky bylo.
A tak se třeba v knize dočteme o tom, jak zjevná byla jazyková hranice třeba při cestování:
"... dřevěné, dobré a pěkně stavěné domy nastoupily na místo bědných, slámou pokrytých hliněných chýší, ovocné zahrady zbujněly a rozkošatěly a děti již nebyly polonahé či zcela nahé a plny špíny, nýbrž čisťounké a pěkně oblečené". ... "Pouze v jednom ohledu tratí Němci, a sice německé paní a dívky, a to pokud se jmenovitě ňader a poprsí dotýče. Zde by měla Matka Příroda směle a náležitě přenésti něco z často i přílišného nadbytku českých krásek na jejich severnější sousedky a odpomoci tak podstatnému nedostatku velké části německých paní a dívek.”
Tenhle kraj je také častým místem služebních cest Franze Kafky, který zdejší obyvatele popisuje jako poměrně rázovité:
Franz Kafka jezdí na sever monarchie do hejtmanství Jablonec, Frýdlant, Liberec a Rumburk jako úředník Úrazové pojišťovny dělnické pro Království české. Ve své práci je svědomitý (jeho úsilí o zavedení bezpečnostní helmy do pracovních provozů bude oceněno zlatou medailí Americké asociace bezpečnosti práce) a k neuvěření výkonný. Práce má nad hlavu, protože v kraji divoce bujícího průmyslu je pracovních úrazů jako v zimě sněhu. „V mých čtyřech okresních hejtmanstvích,” zapíše si Kafka, „padají lidé jako opilí z lešení, rovnou do strojů, všechny trámy povolují, všechny náspy se sesouvají, všechny žebříky podklouzávají; co kdo dá navrch, zřítí se dolů, co kdo dá dolů, o to se přerazí sám. A člověku se až hlava rozbolí z těch mladých dívek v porcelánkách, které se s horami nádobí bez ustání vrhají ze schodů."
Některé citace z tisku jsou i po skoro sto letech aktuální (nepsal to primátor Svoboda?):
Z protestního dopisu občanů proti stavbě nové radnice, 1930
„Automobilová doprava rok od roku vzrůstá, autobusové linky jsou na vzestupu a dnes je to právě horní část Starého trhu, kde mohou soukromé automobily a částečně také autobusy parkovat. Postavením nové radnice toto parkoviště zmizí a podepsaní nevidí žádnou možnost vytvořit za tento parkovací prostor v centru města vhodnou náhradu. Na žádný pád se nemůže od automobilistů žádat, aby své vozy nechali stát na periferii města a chodili pro vyřízení svých záležitostí dlouhý kus cesty ke svým vozům. Nutný následek zastavění parkovacího prostoru musí být ten, že se automobilisté budou Jablonci vyhýbat a ve městě se již nezastaví, nanejvýš budou městem projíždět. To bude mít zřetelné hospodářské důsledky a obchodníci a živnostníci tím budou velice poškozeni.”
Velkou kapitolou jsou třicátá léta, vzestup německého nacionalismu a z nedalekých Vratislavic pocházejícího Konráda Henleina:
Fiktivní rozhovor za zavřenými dveřmi
„Ten Henlein, já vám nevím. Vždyť pochází ze smíšeného manželství, jeho matka byla Češka.”
„Vím, nějaká Dvořáčková. Ale hlásila se k němectví. Až převezmeme moc, tak jí v matrice přepíšeme jméno na Dworaschek.”
„Už aby to bylo.”
„Mezi turnery ale Konrad vystupuje proti smíšeným manželstvím a hlásá rasovou čistotu, v tomhle je na něj spoleh.”
„Ptal jsem se na něj v Jablonci, prý byl králem studentských večírků, pil a hrál na kytaru. Takového chlapa chcete dávat za vzor německé mládeži?"
„To bylo před válkou, teď je z něj úplně jiný člověk. Navíc válečný hrdina. Byl raněn na italské frontě." „Jistě. Prý ho omylem postřelil důstojník ze sousední roty při nabíjení pistole. To je mi hrdinství.”
„Ale český důstojník. Aspoň vidíte, co je to za lidi.”
Po vzniku protektorátu opouští pohraničí tisíce Čechů i antifašistických Němců:
24. záři 1938
„Sta, ba tisíce lidí, Čechů i republice věrných demokratických Němců, opouští v posledních dnech své domovy a utíká před hrozným ,dobrodiním' stoupenců třetí říše, od nichž si nepřejí býti ,osvobozeni'. Prahou prochází zástupy mužů, hlavně ale starých lidí, žen a dětí, vyděšených, utýraných a často postrádajících i nejnutnějších životních prostředků.”
Na druhou stranu dětský pohled na válku působí vcelku úsměvně:
Jako děti jsme měli nálety celkem rádi, jakmile zahoukaly sirény, nemuselo se do školy. Nebylo ale kde se schovat. Letadla také odhazovala přídavné nádrže. Ty jsme hledali a pak jsme se o nějako kluci prali, daly se použít jako lodička.
I divoká a krvavá doba po válce tu má své místo:
„Po válce jsem šel s jedním Němcem, ti museli nosit bílou pásku na rukávu, a bavili jsme se spolu německy. Dostal jsem tenkrát strašně vynadáno od jednoho Čecha, co si to dovoluju bavit se s Němcem německy. Češi, zvláště ti, kteří se po válce přistěhovali z vnitrozemí, byli stejně zfanatizovaní jako dříve Němci, jenže na druhou stranu,” pokračuje Josef Tvrzník. „Později museli všichni Němci pryč, nejdříve do lágru v Rýnovicích, pak přes hranice. Najednou byly celé ulice naprosto prázdné. Jednou jsem šel za svým kamarádem Herbstpepim, jehož tatínek zemřel v koncentráku, a Herbstpepi najednou prostě nebyl. Pak se začali do Jablonce stěhovat Češi z Protektorátu a místním Čechům nadávali, že to jsou zrádci."
...
Přehrada je na jaře a v létě 1945 hojně navštěvovaná, denně v ní spáchá sebevraždu utopením až sedmnáct Němců.
...
Hodně Němců ale v Jablonci stále zůstává. Jsou to antifašisté, lidé ze smíšených rodin, sklářští odborníci či pracovníci jinak nepostradatelní. Roku 1947 tvoří Němci celou čtvrtinu obyvatel jabloneckého okresu. Jsou ale občany druhé kategorie, ze mzdy se jim sráží dvacet procent a při udělování občanství jim úřady doporučují počeštění jména; z Scholzů se tedy stávají Šolcové a z Fischerů Rybáři.
Není možné zapomínat na typický zdejší sklářský průmysl:
Některé věci se nemění - komunisté, stejně jako před nimi nacisté, nemají rádi bižuterii. Výroba buržoazních ozdob nemá v socialistickém hospodářství co dělat, proto má být celé odvětví zlikvidováno, nebo přinejmenším utlumeno, a v Jablonci vznikají závody na výrobu autobusů či nákladních aut. Obchodním referentům, kteří vyváželi bižuterii do světa, jsou v roce 1948 odebrány cestovní pasy; pas zůstane jen kádrovému referentovi, který však o bižuterii nic neví a neumí ani žádný cizí jazyk. Teprve po několika letech vláda zjistí, že vývoz bižuterie státu přináší více deviz než celý těžký průmysl, a začne sklářství podporovat. Znárodněné exportní domy splynou ve vývozní společnost Jablonex, vzniknou i národní podniky Skleněná bižuterie, Kovová bižuterie či Preciosa. Ještě v roce 1958 jsou do Iráku expedovány poslední bedny banglí z předválečných zásob. Ovšem celkově si bižuterní odvětví, zvyklé pružně reagovat na proměny světové módy, s centrálním plánováním ne zcela rozumí.
Dojde ale i na další témata, třeba na osudy odsunutých jabloneckých Němců v bavorském Neugablonz, na ženskou emancipaci, na události vstupu vojsk Varšavské smluvy do jabloneckého okresu (havárie cisterny s naftou), na Gustava Ginzela a jeho Hnojový dům. Poetické vyznání přináleži Gustavu Leuteltovi a Miloslavu Nevrlému (první byl sudetoněmecký básník Jizerských hor, druhý pak tulák, spisovatel, ochránce přírody a autor ikonické Knihy o Jizerských horách), hodně místa se dostává symbolům města - kostelu, přehradě. Zábavně se čte třeba i to, jak se v Jablonci cítil Jaromír Nohavica, který tu ve studiu v roce 1996 nahrával svou nejlepší desku Divné století.
Celkově musím říct, že mě tahle kniha mimořádně bavila. Není to žádná regionální vlastivěda, jak by se mohlo třeba zdát, je to svérázné a originální umělecké dílo, které zaujme i člověka, který tu nežije či nemá k tomuto kraji žádný vztah. Taková učebnice historie velkého století našeho koutu světa, se zaměřením na specifický region. A ano, chci takovou knihu o svém městě:-) Velké doporučení nejen Severočechům.
Prozaik a publicista Štěpán Kučera se narodil roku 1985 v Jablonci nad Nisou. Od čtrnácti let přispíval do Deníku Jablonecka, nárazově i do Libereckého dne. Pracuje jako redaktor pro Salon Právo. Napsal sbírku povídek Tajná kronika Rychlých šípů… a jiné příběhy (Host, 2006), povídkovou knihu Jidáš byl ufon… a jiné příběhy (Druhé město, 2016). Za romány Projekt Gilgameš a Největší lekce dona Quijota (obě vydalo Druhé město) byl nominován na cenu Magnesia Litera.
Hodnocení: 100 %
- Nakladatel: Druhé město
- EAN: 9788072278862
- ISBN: 978-80-7227-886-2
- Doporučená prodejní cena: 369 Kč
- Popis: 1× kniha, vázaná, 264 stran, česky
- Rozměry: 12 × 18 cm
- Rok vydání: 2022 (1. vydání)
Žádné komentáře:
Okomentovat