Kniha - pomocník introverta

Pěkné triko - od Monty Pythonů:-)

Výstava Ludvík Kuba v Roudnici nad Labem

Galerie moderního umění v Roudnici nad Labem aktuálně (od 25. července do 27. října 2019) představuje umění českého malíře Ludvíka Kuby, umělce dvou století.

Zase jsem se dovzdělala: Ludvík Kuba (1863 - 1956) byl český folklorista, spisovatel, malíř a přítel Lužických Srbů. 

Pocházel z chudé a početné zámečnické rodiny (druhý z 11 dětí), od mládí projevoval umělecké sklony, rád kreslil, zpíval, hrál na housle, klavír, varhany a další hudební nástroje. Vystudoval varhanickou školu, pak učitelský ústav, posléze ale začal cestovat a věnovat se etnografii. Navštívil Lužici, Halič, Ukrajinu, Rusko, nejčastěji však jezdil na Balkán, do Černé Hory na do Bosny a Hercegoviny. K malování se blíže dostal až před třicítkou, v roce 1890 byl přijat na Pirnerovo oddělení na Akademii výtvarných umění v Praze, po dvou letech odešel do Paříže, kde opět dva roky navštěvoval akademii École Juliana. V letech 1895 - 1904 byl v Mnichově v soukromé škole profesora Antonína Alžběha. V roce 1904 se usídlil ve Vídni, kde také vystavoval. Od roku 1911 se trvale usídlil v Praze. 

Pro neshody s uměleckým spolkem Mánes se věnoval především etnografické činnosti, za kterou se mu v průběhu let dostávalo řady uznání a ocenění ve vlasti i v zahraničí. Kromě studia slovanských národů se věnoval Ludvík Kuba také důkladnému studiu východní filosofie a umění. Osvojil si čínštinu a i když v Číně nikdy nebyl, shromáždil prostřednictvím svých přátel hodnotnou sbírku čínského a japonského umění, jejíž část je uložena v Náprstkově muzeu. Ve svém malířském díle se Ludvík Kuba věnoval krajině, portrétům a zátiší, byl ovlivněný impresionismem a secesí.

Na přelomu let 2013 - 2014 proběhla v Salmovském paláci v Praze velká Kubova retrospektivní výstava nazvaná Poslední impresionista. 

V Roudnici jsou k vidění jeho zátiší, pohledy na krajiny, stromy, květiny, najdeme tu i záběry rodinné a autoportréty.

Jan Dostál: Stvůra (Sculpture line)

Jan Dostál mě baví. Loni měl v rámci Sculpture line v Liberci svou sochu s názvem Tři, nerez jehlan,  který nechal třikrát shodit z vysokého jeřábu. Byla jsem na komentované prohlídce a odcházela s tím, že jsem se už dlouho takhle nepobavila. Letos připravil pro stejnou sochařskou přehlídku Stvůru, obrovskou  sochu, která naprosto uchvátila prostor náměstí Republiky. Dvanáctimetrové monstrum, které na mě opravdu zapůsobilo. 

Se Stvůrou se musí žít

Dělat sochy lze různým způsobem, dělat ale velkou sochu je svým způsobem příběh sám o sobě. Jan Dostál, velmi mladý sochař, pouhý rok po absolvování Gabrielova sochařského ateliéru na brněnské FAVU, se pustil do svého zatím největšího díla, zvícího 12 metrů do výšky. Motivem je Stvůra, postava nepostava sestavená a svařovaná z kusů ostrého železa, materiálu, se kterým sochař žije, a který miluje. Stvůra má svůj předobraz v podobě modelu, pokud se o soše vysoké cca dva a půl metru dá jako o modelu vůbec mluvit. Podle něj Honza sestavuje od nohou svoji velkou, veeelliiiikkoouu výslednou Stvůru. Antropomorfický tvar na pomezí abstraktního výrazu se vyznačuje dostálovským rukopisem, plným ostrých tahů a řezavých úhlů. Má svůj vizuální backround stejně tak v současném scifi světě, jako v tetovací subkultuře či se odráží od pozdního sochařského modernismu. Stvůra je velkolepá a vstupuje na světlo z důvodu, aby Jan Dostál vyjevil svůj zvláštní železný ostrý vesmír, svoji estetiku, se kterou žije a která žije v něm, jak Vetřelec, kterého se určitě nejde zbavit. Svařovat po částech velkolepou plastiku, bez doprovodného výkresu, podle svých představ, za pomocí jeřábu-sochy vlastní konstrukce a vlastní výroby je ovšem také velkolepé. Umění má v tomto případě šanci uhranout a překvapit. A nejen velikostí Stvůry. Vítejte do jiného světa