Radka Třeštíková: Foukneš do pěny

Oficiální anotace:

Sbalte si do tašky všechna svoje trápení, úzkosti, zmatek, křivdy, nevyřčená slova a nevyřešené záležitosti a vydejte se spolu s hlavní hrdinkou na svoji vlastní cestu. Kniha nejprodávanější české autorky současnosti vás ve svému příběhu vezme až na konec světa.

Přiznávám, nepatřím k extra velkým obdivovatelkám nejprodávanější české autorky. Pár jejich knih jsem četla, to ano, mám tu na blogu recenze na Bábovky, Osm i na z mého pohledu zatím nejpovedenější Veselí, nicméně její knihy čtu spíše ve snaze udržet si přehled o situaci na českém knižním trhu, příp. se odragovat, protože knihy téhle spisovatelky mám v kategorii oddechové čtení. A přesně z těchto důvodů jsem si záhy po vydání opatřila i autorčin nejnovější počin – román Foukneš do pěny (ó díky, liberecká knihovno, za půjčování e-knih). 

Příběh vypráví Vladěna, žena v mém věku (45+), které přeteče ta poslední příslovečná kapka, na všechno  se vykašle, sebere manželovi auto a vyrazí na cestu. Elektromobilem, na jih (anebo vlastně na západ?), k moři. Cestou dělá divné věci – např. šmiká si ofinu nůžkami na nehty, provozuje orální sex s náhodnými partnery, propichuje si uši i bradavky (ne, že by se tím něco vylepšilo), mezitím neustále někde shání nabíječku a pořád dokola řeší svůj zpackaný život a vztah s matkou, dcerou a manželem. Příznačné je, že v téhle rodině se víceméně všichni nenávidí, zároveň ale mají velkou potřebu si navzájem ubližovat a přivlastňovat si ostatní a manipulovat jimi (tedy minimálně ženy v rodině, muži to řeší milenkami). Takže vzpomínky na příšerné dětství vlastní, nevydařené dětství dceřino (narodila se s těžkou formou lupénky), dlouhá imaginární setkání se členy rodiny, rodinné historky, na které by člověk měl chtít spíše zapomenout (domácí porod, návštěva sociálky, setkání s milenkami), telefonáty o chameleonovi, bílé lani a segedínu. Úvahy o odcházejícím mládí a tělu, zelená ekologická nadstavba ("ekovoser"), setkání na cestě, vše trochu zmatené, proplétající se a rádoby hluboké. Atypická road movie popisovaná dlouhými větami, se střídáním časových rovin a zařazováním úvah. 

Chvílemi pocit, jako bych četla méně povedenou Macochu od Hůlové, sem tam záblesk z Lapačů prachu od Faulerové, fakt se chce autorka svézt na vlně českých spisovatelek s divnými hrdinkami (na cvoky Anny Bolavé jsem málem zapomněla)? Má to být pokus o „vyšší literaturu“? Ne, že bych nedokázala ocenit snahu o vymanění se ze zavedené škatulky, ale není to trochu podvod na čtenáře (čtenářku), který nedostane to, co očekává, tj. jednoduchou, ale vcelku zábavnou a čtivou jednohubku? Nebo je to návod na řešení krize středního věku, kterým bych se měla inspirovat a taky se sebrat a někam odjet? (Ne, že by mě to nenapadlo, ale tahle kniha by mě od toho tedy odradila spolehlivě). 

No, naštěstí to nebylo dlouhé, takže to tolik nebolelo. Anebo  jsem to prostě jen nepochopila, no...

  

Hodnocení: 40%

Radka Třeštíková: Foukneš do pěny

• Nakladatel: Motto
• EAN: 9788026718024
• ISBN: 978-80-267-1802-4
• Popis: 1× kniha, brožovaná, 256 stran, česky
• Rozměry: 12,5 × 20,5 cm
• Rok vydání: 2020 (1. vydání)

Veronika Kyčera Kučerová: Sláma v botách

Sláma v botách, to je přezdívka Veroniky Kyčery Kučerové, mladé ženy v kategorii 30 až 39 let (cituji). Tato blonďatá Pražačka, bývalá novinářka, se nejprve přestěhovala do rodných Loun, a pak se během rodičovské dovolené rozhodla změnit svůj dosavadní způsob života a začala na zahradě svých příbuzných na venkově zahradničit. O svém úsilí píše poměrně vtipný stejnojmenný blog a právě z tohoto blogu postupně vyrostla i kniha, respektive dvě: Sláma v botách, která vyšla v roce 2017 a Hlína za nehty, která se na knižním trhu objevila loni před Vánoci. První knihu vydal spolek Lounští Lounským, druhou vydalo nakladatelství Peoplecomm Tomáše Hajzlera, které se zaměřuje na knihy přispívající k trvale udržitelné společnosti, ve které se nám bude všem dobře žít.

V rámci koronavirové krize (a protože je kniha v papírové podobě rozebraná) se nakladatelství Peoplecomm po dohodě s autorkou rozhodlo vydat první knihu jako e-book a nabídlo ji za velmi výhodnou cenu 99 Kč.  A tak se kniha dostala i ke mně. 

O čem je Sláma v botách už asi tušíte. Pro mne je to jasný zástupce kategorie "nic tak člověka nepotěší, jako neštěstí druhých". Samozřejmě v nadsázce: Veronika je se svým životem spokojená, a to i přesto, že první dva roky jejího zahradnického úsilí přinesly hlavně hodně dřiny, což bylo v naprostém rozporu s původním úmyslem budovat bezúdržbovou permakulturní zahradu. Výdaje na nevzešlá semena a uhynulé sazenice byly taky nemalé, stejně jako odpor zbytku rodiny k progresivním ekologickým praktikám, které úplně nekonvenují s tradičním pohledem na zahrádkaření ala Receptář Přemka Podlahy. Ono totiž pěstovat tu tradiční zeleninu, jako je květák, rajčata, papriky apod. permakulturně asi taky nebude úplně jednoduché. 

Z upoutávnky na knihu na stránkách nakladatelství:

V knize se dozvíte:

- jak Veronika jednoho dne zjistila, že hlavní položku napnutého rodinného rozpočtu představují výdaje za biopotraviny. A tak začla jednat. Zakoupila rýč a gumáky a začala zúrodňovat ladem ležící pozemek manželovy babičky na vsi. Vypěstovat pro rodinu kedlubny a brokolice se však ukázalo být těžší, než si městská vysokoškolačka původně myslela. Podaří se jí naplnit sklep zaručeně ekologickou úrodou? A jak její nový koníček zasáhne do života celé rodiny? Dozvíte se, jak to celé dopadlo.

• - že kopru, polníčku a kopřiv není nikdy dost.
• - že z dýně jsou výborné hranolky
• - že nic na světě nesmrdí tolik jako domácí slepičí hnojivo.
• - že česká příroda je geniální supermarket
• - a že zahradničení je nejkrásnější koníček na světě. Akorát ty nervy!

Můj pohled na knihu je trochu zkreslen tím, že k tématu mám vztah spíše rezervovaný.  Naše rodina hospodaří od nepaměti, prolínalo se to veškerým mým dětstvím, a že bych na to vzpomínala s láskou, to fakt ne. I obhospodařování stávající (údajně) malé zahrádky vyžaduje opravdu neskutečné úsilí mých rodičů (rýt, sázet, zalévat, okopávat, protrhávat, zalévat, sekat, plečkovat, zalévat, přikrývat, odkrývat,  zalévat, a to 100x dokola, než dojde ke kýžené sklizni), díky pobytu na venkově po celou  "korona dobu" to letos navíc vidím z první řady...

Kniha je ale každopádně docela optimistická. Je vidět, že Veronika Kuchařová psát umí, je vtipná a hlavně dost upřímná, což se cení. Pokud toužíte stejně jako autorka zažít kouzlo biozemědělství a permakultury, určitě Vám tahle kniha trochu otevře oči a nasměřuje Vás do reality.  Veronika píše o svých pocitech, ztřeštěných nápadech, častých nezdarech, radostech i starostech, štiplavých poznámkách své babičky i o uspokojení, které zažívá, když se konečně zadaří. Zaujalo mě, jak si postupně začala všímat změn v přírodě, oceňovat roční doby, prostě vnímat věci, které člověk z města nemá moc příležitost prožít. 

A tak i když vlastně nejsem úplně ta správná cílová skupina, knížka mě nakonec docela bavila. Číst si o osobním životě druhých je přece jen zábavné:-) Druhý díl si kupovat nebudu, asi si počkám, až se objeví v naší knihovně (jedničku už tam máme). Veronice každopádně přeji hodně štěstí v jejím dalším úsilí:-) 

 

Hodnocení: 80%

Veronika Kyčera Kučerová: Sláma v botách

• Počet stran: 208
• Vazba: vázaná, pevné desky, přebal
• Rozměr: 17 x 24 cm
• Hmotnost: 550 g
• ISBN: 978-80-905399-1-4, epub: 978-80-87917-69-5, MOBI: 978-80-87917-70-1
• Rok vydání: prosinec 2017

Édouard Louis: Dějiny násilí

Před nějakým časem jsem četla hodně drsnou, ale bravurně napsanou knihu s názvem Skoncovat s Eddym B.  Autobiograficky laděný příběh se odehrával v chudém průmyslovém kraji francouzského severu (Pikardie) a popisoval dost děsivé dětství,  sociální zázemí a životní podmínky Eddyho, mladíka, který postupně přichází na svou odlišnou sexuální orientaci. Vzpomínám si na svůj šok z toho, když jsem zjistila, že se kniha odehrává prakticky v současnosti (autor, který je zároveň titulním hrdinou knihy, je ročník 1992). Příběh končil naštěstí docela pozitivně, Eddymu se podařilo uniknout z pasti sociálního prostředí, změnil si jméno a odešel studovat do Paříze. 

Dějiny násilí jsou pokračováním osudu Édouarda Louise, a jestli byla první kniha drsná, tak tahle si s ní vůbec nezadá. Opět autobiografie, tentokrát popisující jeden vánoční večer v roce 2012. Édouard se na ulici seznámí s mužem, kterým je okouzlen, a tak si ho pozve domů. Výsledkem zprvu docela příjemného večera je ale znásilnění a pokus o vraždu. Celou událost, včetně následného vyšetřování, Édouard popisuje o rok později své sestře a tak se o případu dozvídá i čtenář. O tom, jak s Édouardem zacházela policie a lékaři, o všudypřítomném rasismu (útočník pocházel ze severu Afriky),  o postoji k homosexuálům, o obavě z AIDS, o agresivitě, odcizení a posttraumatické stresové poruše... 

Ědouard Louis píše velmi osobitým stylem, příběh vlastně vypráví jeho sestra Clara, která jej popisuje svému mlčenlivému muži kamioňákovi a přidává k němu své vlastní hodnocení, postřehy a vzpomínky. 

Schovávám se za dveřmi a poslouchám ji, říká, že jsem vyšel z bytu a sešel po schodech až několik hodin po události, kterou protokol, ležící teď nadvakrát přeložený v šuplíku u mě doma, nazývá pokusem o vraždu a kterou tak dnes nazývám i já, neboť pro to, co se stalo, nenacházím žádné jiné slovo, žádné výstižnější označení, a stále s sebou proto vláčím ten bolestný, nepříjemný pocit, že jen co můj příběh někdo vysloví, ať už já, nebo kdokoli jiný, okamžitě jej tím zkreslí. 

(první věta knihy). 

Édouard to poslouchá za dveřmi a i on se snaží příběh komentovat, uvádět na pravou míru, konfrontovat své vzpomínky s policejním protokolem i s tím, co si myslí jeho sestra.  Neustálým opakováním začíná příběh žít vlastním životem, občas není důležité, co se stalo, ale co si o tom ostatní myslí, jindy je vidět, jak si lidé stejnou událost pamatují úplně jinak. Ve vyprávění je všechno: hysterie a sebeobviňování, snaha pochopit motivaci pachatele a omluvit ho, neustále o případu hovořit - je zřejmé, že kniha je svého druhu terapií, způsobem, jak  se s  traumatickou situací vyrovnat.  

Taky si moh vymyslet něco jinýho. Cokoli jinýho, co já vím, ale ne takovoudle lež, co  z nás děla netolerantní kretény, to si moh odpustit. Lži nejsou zrovna nedostatkový zboží. Nevim, na něco moh přijít. Jako my jsme vždycky respektovali, jakej je, odjakživa, a když nám řek, že je jinej, ten den, co nám to řek, já si na to pamatuju, jako by to bylo včera, můžeš se spolehnout, tak jsme mu odpověděli, že se tim nic nemění a že ho budeme mít stejně rádi (lže), že pro nás bude stejnej člověk, řekli jsme mu, a rodina jako první, že důležitý je hlavně jeho štěstí, aby byl šťastnej (lže). 

Autor používá dlouhé věty, vsuvky s Édouardovými poznámkami je občas těžké rozeznat, není to úplně hladké čtení. Překladatelká Sára Vybíralová, která překládala i první knihu, si dala s překladem opravdu velkou práci. Pokud se Vám povede do knihy se začíst, pak se ale nemůžete odtrhnout. Znáte to, zlo člověka fascinuje. A tenhle kluk to teda vážně nemá v životě lehké...

Pokud máte chuť na něco echt depresivního, tak Dějiny násilí jsou k tomu jak vyšité...

Hodnocení: 90%

 Édouard Louis: Dějiny násilí

• Nakladatel: Paseka
• EAN: 9788074329692
• ISBN: 978-80-7432-969-2
• Originál: Histoire de la violence
• Překlad: Vybíralová, Sára
• Popis: 1× kniha, vázaná, 236 stran, česky
• Rozměry: 13,5 × 20,5 cm
• Rok vydání: 2019 (1. vydání)