Ivan Binar: Jen šmouha po nebi

Když ti před očima prolítne celý tvůj život, tak ať je na co koukat... Co vidí Antonín Bartoš, vypravěč a hlavní hrdina knihy Jen šmouha po nebi?

(pěkná obálka Davida Balihara)

Antonínovi je 19, otec spáchal sebevraždu, matka je v blázinci a sestra Anka v sirotčinci. Jeho a několik dalších lidí vylosovali jako nepřátele lidu a odsunuli do pohraničí, do městečka Brennstadtu, nově Spáleného.  Skupinku sblíží nakvašené a vypálené švestky... Alkohol ostatně Antonína provází skoro celou knihou. Kromě toho ale Tonyho zajímá ještě profesorovic Zuzanka, příp. dostupnější hospodská Klára Clarissima. Atmosféra v městečku se ale po nějaké době změní, jako povodeň dorazí zlatokopové, kteří začnou budovat novou socialistickou budoucnost městečka. Zmizí neškodný hudebník německého původu, který pomočil sochu Sbratření. Mentálně postižený Vladislávek skončí v blázinci, moc ve městě mají tajemník Klápště. Antonína to ale zas tak nezajímá, větší zájem v něm vzbuzuje Romka Růženka, se kterou pracuje v propagaci ve fabrice na výrobu řetězů. Aby nemusel narukovat na vojnu, zdrhá s Růženkou za kopečky. Najde tu Spálené II., město vybudované odsunutými Němci jako kopii jejich původního bydliště. Na západě Tonda i Růženka vystudují, úspěšně je živí komiksové prasátko s fousy od medu, ale manželské štěstí jim nepřinese. Růženka utíká a Antonín se po revoluci vrací do Spáleného, aby se kruh uzavřel. Postaví si dům za městem, povídá si s kočkou Mňau a vzpomíná nebo své kočce vypráví podivné létací sny. A Modrý smíšek, létající loď plná Lapuťanů, kterým hraje orchestr Karla Krautgartnera, ho jednou odveze s sebou... Ta loď, kterou nevidí nikdo jiný, jen on a bláznivý Vladislávek, pro ostatní je jen šmouhou na nebi.... Ta Laputa z Příběhu pro začínajícího kata?  Nebo ta původní Swiftova? Vždyť na palubu se Antonín  chce dostat už od mládí, od chvíle, kdy koráb na obloze poprvé zahlédl...

Jen šmouha po nebi je nesmírně poetická knížka. "Větrné mlýny mlely vítr na elektriku, povznesené a nevšímavé, s takovými se nedá bojovat."  Střídání absurdních snů a absurdní skutečnosti, promlouvání ke kočce, k havranům, trochu jako v Obsluhoval jsem anglického krále, když Jan Dítě žije na konci v chatrči se zvířátky... 

Jen šmouha po nebi patří ke knihám, které se v poslední době objevují čím dál častěji - knihám, ve kterých se autor snaží na příkladu jednoho drobného osudu popsat důležité historické události posledního století. I v téhle knížce jsou dějiny druhé poloviny dvacátého století přítomny v celé své absurditě, ostatně autorův životopis napovídá, že v řadě případů čerpal z vlastní zkušenosti: v sedmdesátých letech strávil několik let v komunistickém vězení za pobuřování při muzikálu Syn pluku, pak mohl pracovat jen v manuálních profesích, v roce 1977 emigroval do Rakouska, kde působil jako překladatel a restaurátor keramiky. V roce 1983 se v Mnichově stal redaktorem rádia Svobodná Evropa, do Česka se vrátil v roce 1994. Historické události ale tvoří jen kulisy, pro knížku je podstatnější jazyk, poetické vyjadřování, hravost, laskavost, vlídnost a určitá pohádkovost knížky (Ivan Binar je ostatně znám hlavně jako autor knížek pro děti, můžete znát třeba jeho večerníček o Králíku Fialovi, který namluvil herec Jiří Macháček). 

Užila jsem si to, byl to jiný žánr, než v poslední době čtu, jen druhá polovina možná rozvláčnější, než bylo nutné. Ale i tak doporučuju:-)

Jen šmouha po nebi byla v kategorii Próza nominována na Magnesii Literu 2014.

Hodnocení: 90%

Ivan Binar: Jen šmouha po nebi

• Nakladatel: Torst
• ISBN: 978-80-7215-448-7, EAN: 9788072154487
• Popis: 1× kniha, brožovaná, 214 stran, 11,5 × 18,5 cm, česky
• Rok vydání: 2013