Už nějakou dobu jsem se nevydala do žánrů na pomezí sci-fi, fantasy či magického realismu. Vlastně naposledy asi u Magického průvodce městem pod pahorkem , což ale byla zkušenost, která mi příliš nesedla. Jsem ale nepoučitelná a zkusila jsem do stejné řeky vstoupit znovu, tentokrát prostřednictvím nakladatelstvím AlbatrosMedia, které mi nabídlo na recenzi knihu povídek Sobí hora od švédské spisovatelky, překladatelky a lektorky tvůrčího psaní Karin Tidbeckové. Sobí hora, sbírka třinácti povídek, byla její první knihou vydanou v angličtině (v roce 2012). O rok později byla tato sbírka oceněna Cranfordovou cenou za nejlepší fantasy debut a dostala se i do širší nominace World Fantasy Award.
Co na Vás při četbě Sobí hory čeká? Suomikumma! Že netušíte, oč se jedná? Stačí trochu googlit. Suomikumma se často překládá jako „finské podivno“, zvláštní severský pocit smutku, melancholie, nadpřirozena a tesklivosti. Sobí hora, to je třináct více či méně (no, spíše více) divných povídek. U některých jsem si připadala jak v Lynchových Mazacích hlavách, jiné mi připomněly Zvláštní smutek citronového koláče nebo Lesní lišky. Co byste řekli povídce, kde se muž zamiluje do vzducholodi a žena do polopřenosného parního stroje? Povídkám, kde si ženy pěstují v květináčích tvorečky, které budou milovat? Některé povídky byly ohromující (Sobí hora), jiné dost odpudivé (Tety, Rebeka), další mě uvrhly ve zmatek (Kdo je Arvid Pekon?, Britina prázdninová vesnička). Dostala mě povídka o taxonomii a historii podivného tvora zvaného pyret, líbily se mi postavy ze starých severských ság – albizové i ženy vycházející z lesů. Povídky nemají jasný děj, často v nich chybí čas, podobají se snu, ze kterého se chcete probudit, ale když se opravdu vzbudíte, je vám to líto. Povídky táhnou své čtenáře jinam, mimo realitu, do jiných světů… Některé povídky jsou vydařenější, jiné se trochu opakují, všechny jsou ale náležitě magické, surreálné a zvláštní.
Mě osobně po přečtení rozbolela hlava a rozhoupal se mi žaludek. Ti Seveřané to asi opravdu nemají jednoduché… Málo světla, věčná zima, alkoholismu se už vůbec nedivím…
Jak řekla sama autorka knihy: "Velkou část života trávíme (my Švédi) za soumraku, což je přechodový stav, území nikoho. Světlo je během stmívání takové přízračné, melancholické. Myslím, že se to přeneslo i do mého psaní, tedy ona přízračnost a melancholie, ale také pocit, že člověk udělal krok stranou a vstoupil do jiného světa, kde se slunce na své pouti zastavilo."
A tohle je, spolu s thrillery Jo Nesboho a seriály Most a Zločin, důsledek… Suomikumma asi nebude žánr, který by mě nějak mimořádně přitahoval. Díky AlbatrosMedia za možnost si to uvědomit:-)
Je mi ale jasné, že jiné čtenáře tenhle typ vyprávění právem zaujme a Karin Tidbecková v něm určitě i do budoucna bude skvělou průvodkyní. Pokud máte pro divné Skandinávce slabost, zkuste Sobí horu:-)
Hodnocení: 65%
Karin Tidbecková: Sobí hora
- Nakladatel: KNIHA ZLÍN
- EAN: 9788074736490 ISBN: 978-80-7473-649-0
- Originál: Jagannath
- Překlad: Novák, Lukáš
- Popis:1× kniha, vázaná, 152 stran, česky
- Rozměry: 13 × 20 cm
- Rok vydání: 2018 (1. vydání)
Já byla nadšená, jak se severským knihám spíše vyhýbám, i když jsou úplně všude, tohle mě překvapilo a nadchlo. Chápu, že ale tahle podivná multižánrovost nesedí všem.
OdpovědětVymazat