Angela Marsons: Dětské duše

Kolikátá že je tohle Kim Stone? Už jedenáctá? To bude asi má nejdelší přečtená krimi série (teda až na Joa Nesboho a jeho Harryho Hola). Vydržím čekat do srpna, kdy mám svátek a můžu si ji tedy od někoho přát jako dárek? No, nevydržela jsem a při poslední návštěvě Kosmase jsem si ji k prázdninové hromádce přihodila - aspoň ji už měli vystavenou a nedivili se, co si to kupuji, jako minule... 

Kime Stone se svým týnem tentokrát řeší zvláštní sérii vražd. První oběť, bývalá profesorka dětské psychologie, je nalezená mrtvá na dětském kolotoči. Následuje dětský psychoterapeut zaměřující se na zvlášť náročné (a mediálně vděčné) případy "rozbitých dětí". Ten byl zavražděn a ponechán na zemi v blízkosti nakrasleného skákacího panáka. U rozehrané dětské stolní hry je objevena poslední oběť - dlouholetý pořadatel soutěže pro geniální děti. Všichni tři mají v týlu vyřezané písmeno X. Kolem mimořádně nadaných dětí, jejich ambiciózních rodičů a přehlížených sourozenců se pak celé vyšetřování točí. Proti týmu stojí lidé, kteří nemají chuť dělit se o traumatické zážitky z dětství, dalším problémem jsou pak nové předpisy ohledně dodržování pracovní doby. Vyšetřit případ mezi devátou a pátou odpoledne se zdá být nemožné, nadbytek volného času se ostatně podepisuje i na osobním a rodinném životě jednotlivých vyšetřovatelů (a rozhodně jim častá přítomnost doma nesvědčí). I tentokrát je v knize ještě jedna linie: Penn, nedávná posila týmu, se vrací k jednomu ze svých případů, který, jak se zdá, zpackal na celé čáře. Ve skupině ho zastoupí nečekaná posila, mladičká Tiffany, tak optimistické děvče, až to většinu týmu zaskočí...

"Ona je za trest, pane?"

"Jak si vzpomínám, vysvětlil jsem vám, že každý čin má ..."

"Takže ona je důsledek?" opravila se Kim.

"Je to nadšená, nadaná mladá policistka, která projevuje velké..."

"Jak mladá?"

"Dvacet čtyři."

Kim napadlo, jestli jí jen tak pro legraci nepřidal deset let.

...

"Neříkejte mi, že se vám nelíbí, protože  má veselou povahu."

"Na to, aby se mi nelíbila, ji dost dobře neznám, ale vy víte, že mě mezi sluníčkové lidi nesmíte pouštět. Většinou je zdrtím, ani se nemusím snažit. Rozmyslete si to ještě, prosím, pane. Kvůli ní."

Na lince zavládlo ticho.

 

Zasazení příběhu mezi mimořádně talentované děti, jejichž nadání velmi ovlivňuje fungování celé rodiny, bylo docela zajímavé. Vtipné bylo, že tentokrát to vypadalo, že se Kim chová vlastně úplně normálně - neobratnost v sociálních vztazích je totiž ve skupině geniálních lidí častá, takže jí to s nimi paradoxně šlo. Po delší době to byla také kniha, kde Kim Stone nemusela dokazovat, že je nerozbitná, až na drobné výjimky se odnikud nepadalo, netekla krev, nalámaly se kosti apod. A ani temné stíny z minulosti v tomto příběhu nevylezly na povrch, ty na nás zřejmě, včetně psychopatky Alex, čekají v dalších dílech. Jako vždy mě bavilo pronikání do osobních životů jednotlivých členů týmu (Penn a jeho mladší brácha získali mnoho bodů navíc). Doufám také, že se ad hoc pomocníček Tiffany osvědčí a vnese mezi naše hrdiny nějaké nové napětí a humor. 

Výjimačně pochvala za obálku. Nevím, jestli už jsem si tak zvykla, ale tentokrát mi tak obálka sedí, zejména ve srovnání s anglickým originálem.  

Případy Kim Stone jsou klasickou detektivkou, která pobaví a potrápí mozkové závity. Nečekejte žádnou velkou literaturu, ale zábavu - tu rozhodně. Těším se na další díly, v angličtině jsou už zase o tři knihy napřed. My se dočkáme snad na Ježíška. 

Hodnocení: 85 %

Angela Marsons: Dětské duše

• Nakladatel: Kalibr
• EAN: 9788024274294
• ISBN: 978-80-242-7429-4
• Originál: Child's Play
• Překlad: Kunová, Jana
• Popis: 1× kniha, vázaná, 344 stran, česky
• Rozměry: 15 × 23,5 cm
• Rok vydání: 2021 (1. vydání)

Nová Angela Marsons, kolikátá už? Ty bláho, jedenáctá! No, to do půli srpna, kdy mám svátek a tedy nejbližší příležitost si ji přát nevydržím... A tak jsem si ji koupila sama:-) Příhody Kim Stone jsou totiž na léto ideální čtení.

A bylo to tak. Tentokrát se vyšetřování točí kolem extrémně chytrých dětí, malých géniů - i když to tak zpočátku nevypadá. Nejprve je na dětském kolotoči nalezena zavražděná bývalá profesorka dětské psychologie, která se zaměřovala na problémové děti. O pár dní později se objeví mrtvé tělo dětského psychoterapeuta, který také vyhledával "rozbité děti". Obě oběti mají na krku vyříznuté písmeno X, stejně jako třetí mrtvola, muž, který léta pořádal speciální soutěže pro geniální děti. Co mají všichni tři společného? Letošní kolo "Rozumbradů" právě začalo, co když bude chtít vrah ve své sérii pokračovat?

Tentokrát bylo pátrání vlastně docela poklidné. Žádné děsuplné scény,

Na hřišti v Haden Hill Parku byla zavražděna Belinda Evansová, bývalá profesorka dětské psychologie. Vzadu na krku jí pachatel vyřízl písmeno X. Belinda měla poměrně komplikovaný vztah se starší sestrou Veronikou, která Kim a jejímu týmu odmítá cokoli o sestře i jejich minulosti vyzradit. Poté co policie objeví další dvě oběti se stejným znamením, je jasné, že hledají sériového vraha, bezcitného a nemilosrdně krutého. Stopy vedou ke každoroční soutěži talentovaných dětí, na níž se scházejí malí géniové, doprovázení někdy velice ambiciózními rodiči. Zabíjel snad někdo z nich, kvůli neúspěchu? Nebo ze žárlivosti na ostatní? A koho chce ještě potrestat?

Jakuba Katalpa: Zuzanin dech

Píše se rok 1924 a v bohaté židovské rodině cukrovarníka Liebeskinda se slaví - po dlouhých letech čekání se narodí očekávané a vytoužené dítě, dcera Zuzana.  Všichni ji milují a obletují jako malou princezničku, v dobře zajištěné rodině má, na co si vzpomene. V šesti letech se skamarádí se dvěma kluky, synem otcova účetního Hanušem a synem automechanika Janem a společně vytvoří zvláštní trojku nerozlučných přátel.  Zuzana díky klukům poznává všechny strasti a slasti dětství, od běžných her až po napínavé okamžiky, kdy jde o život. 

Mezitím ubíhají roky, cukrovarník stále prosperuje, byť se ze sousedního Německa prosakují zmínky o tom, že by to nemuselo trvat věčně. Zejména dívčin soukromý učitel Šlomo Nachtigal se snaží velkopodnikatele varovat, ten ale jakékoliv hrozící nebezpečí podceňuje, a to i po náhlé smrti manželky. Ani Zuzana nechce odejít, má se skvěle, učí se anglicky, chodí do francouzského lycea a přátelství s oběma kluky se pomalu překlápí v nové city. Zejména Hanuš si na Zuzanu myslí, byť ta má oči spíše pro Jana. Jak to bude dál není asi třeba vypisovat. Mnichov, okupace, omezování práv a svobod židovských obyvatel. Hanušova rodina hledá v rodokmenu árijské předky a pomalu kolaboruje, Jan se zapojuje do odboje, Zuzanin otec postupně přichází o všechno. Šance odejít z protektorátu je pryč, stejně tak jako majetek, peníze i přátelé. Další stanice jsou Terezín a Osvětim... Pomohou Zuzaně vzpomínky na rodinu a přátele najít v sobě sílu a přežít? A bude to stát vůbec za to?

Zuzanin dech je velmi zručně napsaná kniha. Krátké věty psané ve třetí osobě přítomného času, absence přímé řeči, vše odsýpá, čtenář se nechce od knihy odtrhnout. Žádné velké pocity a emoce, spíš atmosféra, popisy prostředí a chování postav. Přitahuje to pozornost - ten protiklad idyly druhé republiky a mizérie v době války.  Bezstarostné dětství v kontrastu s hrůzami pokusů na lidech v koncentráku. Vše doprovází výrazná tělesnost a prožívání světa pomocí smyslů - rodné město je prosycené vlákny přepáleného cukru z pivovaru, bolest zapouzdřeného střepu v dásni proniká celým tělem, Zuzana v tramvají cítí pach gumy, oleje a vlhkého dechu cestujících, do podrobna jsou popsané chutě všech dobrot, které si rodina dopřává. 

„Hanuš a Jan začnou jinak vonět. Je to neznatelná změna, ale Zuzana si toho všimne. Z Hanuše je cítit papír a inkoust, velké město. Jan voní strojním olejem a kovem.“ 

Jak v nějakém rozhovoru říká sama autorka: „Je to hlavně kniha o lásce, přátelství a také o lásce rodičů k dětem.“ 

Na druhou stranu, ta (velká) část knihy, která se zabývá holocaustem, není zas až tak originální. Nejsem vůbec žádný fanda tohoto typu literatury, takže mě většina knih z populárních edic posledních let minula, ale přesto - Hana, Zvuk slunečních hodin, Máme na vybranou, Šikmý kostel II. - to všechno jsou knihy, které zpracovávají podobné osudy (a mě by asi i stačily). Nechci tvrdit, že Jakuba Katalpa na téhle vlně zájmu o druhou světovou válku parazituje, ostatně tomuto tématu se věnuje dlouhodobě (velmi doporučuji román Němci), ale já bych se bez dalších popisů děsivého násilí na ženách asi raději obešla... 

Hodnocení: 80%

Jakuba Katalpa: Zuzanin dech

• Nakladatel:Host
• EAN: 9788027502417
• ISBN: 978-80-275-0241-7
• Popis: 1× kniha, vázaná, 309 stran, česky
• Rozměry: 13,5 × 20,5 cm
• Rok vydání: 2020 (1. vydání)

Eva Meijer: Ptačí domek

Knihy se ke mně dostávají různými cestami. Tahle úplně náhodou - zašla jsem do pražského Kosmasu koupit své mamince k narozeninám jeden bestseller, ale nemohla jsem ho v regále najít. Požádala jsem obsluhujícího mladíka o pomoc a dozvěděla jsem se, že si hodlám koupit fakt přeceňovanou knihu, jejíž popularitu vůbec nechápe. Kniha byla tak nadhodnocená, že ji v knihkupectví ani neměli:-) Ale mladík mi obratem nabídl alternativu, která se prý mé matce bude určitě libít, a to i přesto, že se na ni nestojí fronty a prakticky nikdo o ní neví. Ptačí domek je prý kouzelný. Absolutně jsem se nechytala, ale co, proč ne, kniha je to útlá, jdeme do toho. A abych nedarovala zajíce (v tomhle případě koňadru) v pytli, hned jsem se do knihy začetla.

Eva Meijer je nizozemská spisovatelka, filozofka, výtvarnice a písničkářka, která se ve své práci velmi zabývá zvířaty a jejich komunikací. V roce 2019 jí v češtině vyšla kniha Řeč zvířat (... a můžeme jim rozumět?), ve které zkoumá, jak zvířata komunikují mezi s sebou i s námi, s lidmi. V knize mimo jiné popsala případ amatérské ornitoložky a hudebnice, Angličanky Gwendolen Howardové (žila v letech 1894–1973), jež prožila většinu života osaměle v malé chatce, kterou mohli kdykoli navštěvovat a opouštět ptáci. Osud Gwendolen Howardové byl pro Meijerovou natolik fascinující, že se rozhodla zpracovat jej i formou románu - a tak vznikla kniha Ptačí domek.

 

V Ptačím domku se prolínají kapitoly ze života Gwendolin s popisem jejího soužití s opeřenci v chatě na venkově, zejména s osudem sýkorky jménem Hvězda. Meijer se věnuje Gwendolininu dětství, kdy se s otcem často starala o osiřelé nebo opuštěné ptáky, popisuje rodinné poměry (otec básník, jeden z bratrů odešel jako voják do první světové války a zůstal po ní ve Francii, bratr skončil po úraze na vozíků, staraly se o něj matka a sestra) i touhu mladé dívky jít svou vlastní nezávislou cestou a stát se hudebnicí. To se jí vyplnilo, odešla od rodiny a dostala se do Londýna, kde hrála na housle v orchestru a dávala i hudební lekce chudým dětem. I v hlavním městě se věnovala svému koníčku - pozorování ptáků. V roce 1938 se ji naskytla příležitost zakoupit si malou chatu na venkově, kam se také brzo, ve svých 44 letech, přestěhovala. 

Ptačí domek se stal ideálním místem pro její osobitý "výzkum" opeřenců - začala je pozorovat, přizpůsobovat svůj život jejich zvykům, dělila se s nimi o své válečné potravinové příděly, otevřela jim svůj dům. Dávala jim jména, stavěla jim hnízda, krmila je, odháněla od domu dravce, zapisovala do not jejich zpěv. Prováděla i experimenty s porozuměním mezi ptákem a člověkem -  trénovala s nimi počítání. Snažila se, aby ptáci zažívali maximálni pocit bezpečí, odmítala proto návštěvy a kontakty s ostatními lidmi. O svých pozorováních začala psát články do britských přírodovědných časopisů a v roce 1950 ji o ptačím světě vyšla kniha, která se stala bestsellerem přeloženým do řady dalších jazyků. V této knize i v jejím pokračování popisovala život ptáků, tak jak je znala. Odborná veřejnost ale její výzkum přijímala s rozpaky - vyčítali jí antropomorfismus, nedostatek odborného vzdělání i nestandardní podmínky jejích výzkumů. Svou roli v nepřijetí mohl hrát i fakt, že Gwendolin byla žena. To jí ale od dalších experimentů neodradilo. Na začátku šedesátých let se musela osobně velmi angažovat, protože v jejím sousedství měl vzniknout velký zábavní park, což by její výzkum a dlouho budovaný vztah s ptáky zcela zničilo. Podařilo se a Gwendolen mohla ve svém malém domku obklopena sýkokrami, vrabci, drozdy, kosy a dalšími ptáky, dožít.

  

 

Ptačí domek je velmi poetická a lyrická kniha. Prolíná jí hudba i ptačí zpěv, škrábání pařátků i hlučné kroky lidských návštěvníků. Podivuhodný příběh jedné zvláštní ženy, která dala přednost osamělému životu v přírodě před rodinou i kariérou - ptáci ji totiž zajímali mnohem víc než lidé. Eva Meijer se při psaní knihy snažila dát dohromady těch nemnoho informací, které se o životě Gwendolin dochovaly, vycházela z jejích knih, nepublikovaných povídek, které se našly v její pozůstalosti, příp. i ze svědectví lidí, kteří ji ještě zažili. Co se dohledat nedalo, tvoří fikci, autorskou licenci, román. Gwendolin je hrdinka, která jako by vypadla z knih Aleše Palána o podivínech (Radějí zešílet v divočině, Jako v nebi, jenže jinak), kteří si jdou vlastní cestou bez ohledu na společnost a okolí, v tomto případě vlastně i bez ohledu na své potřeby. Je to trochu smutné a dojímavé čtení, zároveň asi kniha, která mi v hlavě dlouho zůstane. Pro mou maminku to asi nebude, tam se raději vrátím k osvědčeným autorům a titulům, pokud si ale chcete přečíst něco totálně jiného, tak Ptačí domek bude dobrá volba.

Hodnocení. 95%

Eva Meijer: Ptačí domek

• Nakladatel: Host
• EAN: 9788027502981
• ISBN: 978-80-275-0298-1
• Originál: Het vogelhuis
• Překlad:Veronika ter Harmsel Havlíková
• Popis: 1× kniha, vázaná, 230 stran, česky
• Rozměry: 13,5 × 20,8 cm
• Rok vydání:2021 (1. vydání)