sobota 2. srpna 2025

Pavel Novotný – Helena Skalická: A to si pak můžeš řikat, co chceš

Na audioknihy, resp. v tomto případě rozhlasovou četbu na pokračování, nedám dopustit. Velmi zásadně mi zpříjemňují letošní léto. Například dnešní pracovní sobotu, kdy jsem se snažila probrat a znovu uspořádat knihovnu, jsem strávila s Helenou Skalickou, velmi svéráznou ženou, o jejíž existenci jsem ještě včera neměla ani tušení.  Její vzpomínkovou knihu "A to si pak můžeš řikat, co chceš", připravila pro ČRo Vltavu jako tzv. Četbu s hvězdičkou Petra Hynčíková, v režii Vlada Ruska účinkovala  naprosto neuvěřitelná Pavla Tomicová. 



Helena Skalická se narodila v roce 1951 v Liberci.  Její život byl od počátku velmi drsný, doma násilnický a věčně opilý otec, už v mládí začalo její kolečko po psychiatrických léčebnách (měla by mít za sebou kolem 80 pobytů), trpěla na epileptické záchvaty, léčila se se schizofrenií, ze závislostí na automatech i alkoholu. Hodně času prožila na ulici, žila v Praze mezi bezdomovcci, než v 45 letech dostala z iniciativy libereckého Fokusu sociální byt. Krom toho ale začala na ulici také malovat, její umění se řadí do tzv. Art brut. 

Dle Wikipedie:
Art brut neboli syrové umění (anglicky Outsider art) je označení pro umělecká díla (především výtvarná), která vytvářejí lidé s duševní poruchou nebo jinak společensky marginalizovaní. Jako art brut bývá označována také tvorba mediumní, vytvářená ve spiritistickém transu. ... Art brut je uměle vytvořenou kategorií pro v podstatě nezařaditelné a někdy těžko pochopitelné projevy tvůrců, kteří si vytvořili vlastní systém, zákonitosti, logiku a pouze z niterných důvodů a příčin a ze souvislostí a okolností známých jen jim samým, vytvářejí svou osobní mytologii a zcela se tak vymykají zažitým způsobům jak nahlížet na umění.

Vzpomínky a vyprávění Heleny Skalické uspořádal a utřídil básník a překladatel Pavel Novotný (možná znáte jeho Zápisky z garsonky, básnickou sbírku, za kterou v roce 2021 dostal Magnesii Literu v kategorie poezie). Ze zhruba 30 hodin nahraného záznamu vybral to nejzajímavější a vytvořil tak výbornou knihu, kterou v roce 2013 vydali v nakladatelství dybbuk.

"A to si pak můžeš řikat, co chceš" je totiž opravdu nečekaně skvělá kniha, které interpretace Pavly Tomicové přidala další level kvality.  Připravte se ale na to, že to je kniha nevhodná pro děti a mládež. Helena Skalická si nebere servítky, pro sprosté slovo nejde daleko, její zážitky z života na ulici nebo po psychiatrických léčebnách jsou šokující a bolavé, přesto plné svérázného humoru. Jde o život na samém okraji společnosti, kde není nouze o alkohol, drogy, cigarety, sex, tělesné tekutiny ani o mrtvoly (Skalická v léčebnách často vypomáhala na oddělení patologie a s tamním personálem měla velmi úzké kontakty). Prostředí psychiatrických léčeben se svými léčebnými metodami je ostatně také kapitola sama pro sebe. Její kniha, to je vodopád historek a vzpomínek, které ale nejsou chronologické ani nijak soustavné, je to živelné vyprávění, stejně tak, jako je živelná sama autorka. Přesto je to něco, co vás uhrane, od čeho se nedá odtrhnout. Fakt takhle někdo žije? No, teda.... 

Vzhledem k tomu, že se velká část knihy odehrává v Liberci, tak je pro mě, která ve městě pod Ještědem strávila dvě poslední dekády, kniha zajímavá i z tohohle pohledu. Vím přesně, kde Skalická prožila své dětství (na Franťáku), kde trávila svůj čas s bezdomovci (Na Bídě a Na Perštýně), kde byla ve své první psychiatrické léčebně (v bývalém Wolkerově sanatoriu), znám i další zmiňované lokace. Myslím, že se na liberecké bezdomovce (a že jich tu máme) už nikdy nebudu dívat stejnýma očima. 

Ukázky:
Dycky když mě nechtěli dát na samotku, tak já jim dělala takovej bordel, bouchala jim do židel tak dlouho, až mě tam dali. Samotka, to bylo krásný místo, měla sem tam svoji klec, klec jenom pro sebe, všichni mi mohli políbit prdel. A voni to časem pochopili a i dveře nechávali otevřený, protože věděli, že ze samotky neuteču. 

A když sem se vrátila domů na Franťák, bylo to zase od začátku: Samý mlácení šňůrou a svázaná ve sklepě. Uhlí nosit, dříví štípat, kopřivy namlet, našrotovat. A jednou sem měla kudlu v zádech, ale tu mi tam píchla mamča, ale vona nechtěla. A jednou mi táta zlomil klíční kost. A já zdrhala čím dál častějc. A máma někdy věděla, u koho sem, ale fotr nikdy, ten jenom seděl doma u kafete, brečel a bál se o mě. A já byla třeba čtrnáct dní u svý cikánský spolužačky Růžičkový nebo sem úplně někam zmizela, spala sem třeba na jedný skále a přes den vybírala jídlo z popelnic.

...

Růžičková, to byla skvělá holka, miliónová, ve škole nevěděla, co by mi dala, dělila se se mnou o svačiny, o všechno. Ale jinak mě totálně nenáviděla. Protože vona byla Jeřabák a já Františkovák a Františkováci, to je jasný, ty se dycky mlátili s Jeřabákama. Dělali sme pravidelný bitky u domova důchodců, to byly nádherný zážitky! A ta Růžičková mě provázela celej život až do Kosmonos. Bylo jí třeba třicet nebo čtyřicet, ale furt se chtěla prát, měla to zafixovaný, že po mně musí jít. Na příjmu dycky, Helo, už zase máme Růžičkovou tady, připrav si cejšku, připrav si hák. Voni věděli, že se umim prát, že hák mám jako nikdo. Řikám jim, sestřičky, děte mi všechny stranou, pacienti mi zažeňte, ať se mi tu nepletou, a Růžičková už najížděla a já řikám, holky, jedeme, jedeme, odhazujeme! A odhodim tu teplákovou bundu a poď, poď, ty frajerko. A Růžičková: tý svině, já tě zabiju. A já, tý mrcho, poď, kde chceš ležet? – A kde chceš ležet ty, ty mrcho? Natlačila sem ji mezi návštěvnu a dveře, a do háku s ní – takhle! A vona jenom plivala a kopala, přes hlavu dostala cejšku, sedli sme jí na ruce a na nohy, hodili ji do klece na pětku, dostala píchance a bylo po ptákách. A takhle pořád dokola, celý dlouhý roky, jakmile přišla na příjem, tak ji to raplo. Řvala, mlátila sebou kolem sebe v tom svým dranzu. Pak nějak měla dostat byt, ale nevim, jestli ho dostala. Nevim, co s ní dneska je.

...

Já jim u toho soudu začala příšerně nadávat a řvát na ně, co si to vymejšlej a jestli jim náhodou neruplo v bedně. O přestávce du do mléčnýho baru, dám si mlíko a rohlik, a najednou tam vidim tu soudkyni, takže jí hnedka povídám, že je pěkná kráva. A za dvacet minut u soudu, jak tam vlezu, chci si odložit tu bundu, ale teď tam byl jenom jeden věšák vojetej kabátama, zamotala sem se do toho, spadlo to celý na zem, rvala sem se s tim, řikám, doprdele, ani pořádnej věšák tu nemáte, děte se vysrat! A voni mi hnedka četli, co na mě všechno mají. A já pořád nadávala a voni řikaj, buďte pět minut ticho! A já řikám, pět minut? – pět minut, no to vám můžu vyhovět! Takže mlčim, koukám na hodiny, sleduju ručičku, držim to přesně a za pět minut na ně vyjedu znova. A ten Stehlík, nebo jak se menoval, tak mi vyhrožoval, že mi píchne injekci. A já mu povidám, zkuste mě píchnout a máte ji v sobě. A von ten Stehlík, ten taky moc dobře věděl, že se ho nebojim, protože už měl se mnou zkušenosti, hnedka mlel, že jako napadení neboco – a já mu řikám:
Já na vás seru! A voni mi tam diktovali další a další a já jim řikám: A polibte mi šos! A voni řikaj urážka veřejnýho činitele, ty krádeže, to už máme dva a půl roku. A já jim řikám: Tak a děte se vysrat, klidně to zaokrouhlíme na tři, mně je to fuk! Takhle já na ně. A nakonec se to splulo tak, že mi soudkyně přečetla všechny ty paragrafy a řekla, že mám nastoupit do tejdne tu soudní léčbu v Kosmonosích. A já na ni: Vy se děte někam léčit, soudkyně, v Kosmonosích už mě maj dva měsíce, kolikrát mám na ten příjem asi chodit, neserte mě, dejte mi ty papíry a du do piči, sbohem! A šla sem a nesvedli se mnou nic a dali mi ty tři roky ústavní léčby.

Přikládám také pár příkladů autorčina výtvarného díla. Jak v doslovu píše Pavel Novotný: "Kreslí a maluje prakticky vším, co jí přijde pod ruku: řasenkami a stíny nalezenými v popelnicích, uhlem i uhlím, tekutým obvazem (fialovým i zeleným), pastelkami, tužkou i tuší."



Na internetu jsem se dočetla, že se jako autorka účastnila řady výstav výtvarných prací klientů Fokusu a tzv. Arteterapeutických dílen (Hejnice 1998, Bílý Potok 1999 a 2000 ad.). V roce 2000 jí Fokus v Liberci vydal samostatný katalog obrazů a kreseb, nazvaný Láska ve vodě a doplněný fotografiemi Bohdana Holomíčka z autorčina bytu. Na začátku roku 2008 měla pod názvem Šílenci samostatnou výstavu kreseb v kavárně Malé výstavní síně v Liberci. V roce 2010 byly její kresby zařazeny na výstavu Umělci čistého srdce (art brut a naivní umění ze sbírky Pavla Konečného) v Galerii U Rytíře v Liberci.  Více zde.




Četbu na pokračování, nesmírně drsnou a upřímnou zpověď Heleny Skalické v podání Pavly Tomicové, si na Vltavě můžete stále ještě poslechnout, jen neváhejte - bude to tam už jen 21 dní. Odkaz zde. A pokud byste to nestihli, nebo si chtěli knížku přečíst nikoli ušima, ale normálně očima, pak na stránkách Pražské městské knihovny je kniha volně ke stažení: tady



Hodnocení: 100 %


Pavel Novotný – Helena Skalická: A to si pak můžeš řikat, co chceš

  • Četba s hvězdičkou, ČRo Vltava
  • Účinkuje: Pavla Tomicová
  • Připravila: Petra Hynčíková
  • Režie: Vlado Rusko
  • Premiéra: 26. 7. 2025
Novotný, Pavel a Skalická, Hana: A to si pak můžeš říkat, co chceš
  • Nakladatel: dybbuk
  • EAN: 9788074380891
  • ISBN: 978-80-7438-089-1
  • Prodejní cena: 197 Kč
  • Popis: 1× kniha, vázaná, 144 stran, česky
  • Rozměry: 12,5 × 15 cm
  • Rok vydání: 2013 (1. vydání)