Miloš Čermák, Luděk Staněk: Přišel Bůh do kavárny v Karlíně...

Miloš Čermák to je takový hrozně vysoký člověk s přerostlýma vlasama do čela a hlubokým hlasem:-) Je to největší český novinář (měří 205 cm) a já ho mám spojeného s články o internetu a s knížkou o běhání (Jak uběhnout maraton za 100 dní, spolu s Milošem Škorpilem), která mě kdysi dovedla až k půlmaratonu. Na přelomu století působil v Reflexu, psal knihy povídek a komiks Hana a Hana, aktuálně je šéfredaktorem serveru iHNed.cz. Miloš Čermák je poměrně všestranný člověk a krom výše uvedeného i vystupuje ve stand-upech. A právě výběr nejlepších stand-up vystoupení, které dělá s novinářem a komikem Luďkem Staňkem (Čermák&Staněk Comedy), je obsahem sbírky krátkých povídek Přišel Bůh do kavárny v Karlíně... 

Tak tahle stránka Miloše Čermáka mi dosud unikala. Anžto se do divadla Troníček hned tak nedostanu, stal se tak paperback o Bohovi v Karlíně mým prvním primárním zdrojem k poznání Miloše Čermáka jako komika. A musím uznat, Čermák je poměrně dobrý komik s inteligentním humorem. Knížka je dost nekorektní, poměrně sexistická, ale je to docela sranda. 

Kniha má tři části + prolog, který se věnuje chudákovi Bohovi, který si přišel dát do hipsterské kavárny v Karlíně presso s mlíkem (asi tušíte, jak to dopadlo). Následují dvě části, kterou napsal Miloš Čermák: "10 důvodů, proč není ještě všechno v háji, když se ráno probudíte a zjistíte, že jste ve středním věku" a "Stereo(v)tipy aneb Deset dobrých rad, co dělat, když něco prožíváte pomilionté, a stále si nevíte rady". Poslední třetinu knihy pak tvoří texty Luďka Staňka "Těžký život čtyřicátníka". 

Jak je vidět, velkým tématem knihy je otázka středního věku, což dokážu pochopit a ocenit. Jsou to texty krátké a vtipné, psané mužským pohledem, a proto často pro mne překvapivé. Čermák oceňuje spoustu výhod života po čtyřicítce – např. nemusíte vypadat dobře, můžete se vykašlat na sex, Boha, smrt i rozvázané tkaničky a nemusíte předstírat, že máte rád děti. Taky je vám už celkem fuk, že nedostanete Nobelovu cenu: 

Skeptický vztah jsem měl i k Nobelově ceně za literaturu. Sice jsem od čtyř let chtěl být spisovatelem, ale zdálo se mi to poměrně laciné. Zvlášť když jsem se dozvěděl, že Hemingway ji dostal za knihu Stařec a moře. 

Našel jsem ten útlý, v podstatě titěrný svazek v knihovně rodičů a přečetl ho. Číst v druhé třídě Starce a moře není nejlepší nápad, naplnilo mě to protichůdnými pocity. 

Tím prvním bylo určité rozhořčení mísící se s údivem. „Jakože fakt? Za TOHLE je Nobelova cena?“ 

Starý chlápek jde na ryby, a ještě navíc pak nic nechytí. 

„Jako sorry, ale tohle napíšu vždycky!“ 

Druhým pak bylo chlácholivé uspokojení. Nebo sebeuspokojení. „Jestli je za TOHLE Nobelova cena, mohl by to být plán B. Kdyby to nevyšlo s tou fyzikou nebo chemií. Prostě pak někdy po padesátce napíšu nějakou kravinu.“ 

Nebo se můžete vypořádat se vztahem k matce: 

Kdoví, možná, kdyby takovému Hitlerovi neumřela máma v jeho osmnácti, bylo by všechno jinak. 
„Adolfe, co ty tvoje vlasy. Nemáš tu patku moc dlouhou?“ 
„Koukej si oholit ten knírek.“ 
„Nejsi nějak hubenej, nemám ti ohřát bratwurst a trochu zelí?“ 
„A když mluvíš k lidem, neřvi tolik. Ještě si budou myslet, že jsi nějaký psychopat.“ 
Někdy stačí málo, abychom v lidech probudili to dobré. 
„Adolfe, proč nezdravíš pana Rubinsteina?“ 
„Přece nebudu zdravit Žida?!“ 
„Mám ti vlepit pohlavek? Koukej se k panu Rubinsteinovi chovat slušně. Je to starší člověk!“ 
Mateřská láska, co naděláte. Kde by svět bez ní byl? 

Ale i Luděk Staněk je docela dobrý - bavily mě jeho přesné postřehy týkající se turistů v Praze, zasvěceného vybírání elektroniky, farmářských trhů a Čechů, milovníků psů. I u něj se vším prolínají vztahy a sex. 

Taky by mě zajímalo, jak si lidi v době bez mobilů domlouvali sex. Bez všech těch Tinderů a Snapchatů. "Ahoj, líbíš se mi." - "Ty mě taky." - "A co když už se ti nikdy nedovolám?" - "OK, pojďme si pro jistotu zapíchat rovnou." To musely být skvělý časy. 

Knížka je doplněna Čermákovými ilustracemi (většinou lepých žen). Ideální knížka do vlaku, na pláž či do metra. Dokonce mě vybudila k tomu, že jsem si pár stand-up vystoupení obou komiků našla na youtube. Ač tuhle divadelní fomu úplně často nevyhledávám, pobavilo. Zkuste taky: https://www.cermakstanek.com/ a https://video.aktualne.cz/ego-night/.

Díky AlbatrosMédia za recenzní výtisk.

Hodnocení: 85%

Miloš Čermák, Luděk Staněk: Přišel Bůh do kavárny v Karlíně...

• Nakladatel: XYZ
• EAN: 9788075059710 
• ISBN: 978-80-750-5971-0 
• Ilustrace: Čermák, Miloš
• Popis: 1× kniha, brožovaná, 232 stran, česky 
• Rozměry: 14,7 × 20,5 cm 
• Rok vydání: 2018 (1. vydání) 

Rachel Khongová: Nazdar, vitamíne

Nazdar, hořčíku, ginkgo, rybí tuku!

„Číst tento román je jako ochutnat zcela novou příchuť. Naprosto Vás rozhodí, ale současně pohladí.“ – Oprah.  Kniha o vzpomínkách i o ztrátě paměti? Doporučovaná Oprah Magazínem?  Do toho jdu! 

Hlavní hrdinou této zvláštní knihy je třicetiletá Ruth, která se rozhodla dočasně změnit svůj život. Po nečekaném rozchodu s přítelem přerušila svou pracovní kariéru (poté, co nedodělala školu a pracovala na ultrazvuku v nemocnici) a na žádost matky se vrátila domů. Její otec, vysokoškolský pedagog, totiž začal mít problémy s pamětí, zřejmě Alzeheimerova choroba. A tak se Ruth vrací do rodného domu a stráví tam rok. Pečuje o otce, zapisuje si své pocity, poznamenává si, co podniká, zároveň ale vzpomíná i na minulost, na vztah s bývalým přítelem, s nejlepší kamarádkou, na přátele ze střední. Přepisuje si i vzpomínky na své vlastní dětství, které kdysi zaznamenal otec. Je to takový nesourodý pelmel zajímavých faktů, historek, občas intelektuálních hříček a trochu nudných zážitků z každodenního života – jídlo, pití, nákupy apod. Vtipný je projekt ilegálního semináře – snaha otcových bývalých žáků a kolegů umožnit mu být na chvíli užitečný a dělat věci, které měl rád, a to navzdory negativnímu přístupu vedení fakulty. Jinak vitamíny a stopové prvky v názvu knihy se vážou ke snaze Ruthininy matky naučit otce alespoň teď, na stará kolena, zdravě se stravovat. 

   

Nazdar, vitamíne je prezentován jako tragikomická kniha. Asi bych měla přehodnotit svou definici humoru, protože tohle opravdu komické nebylo ani trochu. Kniha má specifický tvar a těžko uchopitelnou formu, je to takový trochu deník, který má naznačit, jak pomíjivý je čas, jak různé mohou být vzpomínky různých lidí na stejné události, na to, jak je drsné, když vám někdo nebo něco (v tomto případě choroba) vzpomínky vezme. Nečekejte, že se dozvíte něco víc o Alzheimerově chorobě, nečekejte žádný doják. Já jsem se té knihy trochu bála, přece jen bych se v ní nerada našla. Po přečtení knihy jsem alespoň v tomhle ohledu zatím klidná – rajčata a jablka si ještě nepletu a tužka je pro mě pořád ještě tužkou. Jinak jsem ale od knihy čekala trochu víc, než jen proplutí vodami každodenního života popsaného formou jako když pejsek s kočičkou vařili dort. 

Nevím, je to taková kniha, kterou proplynete, ani nevíte jak, ale o pár dnů později už z ní nezbyde nic, než pocit…. 

Hodnocení: 65 % 

Rachel Khongová: Nazdar, vitamíne 

• Nakladatel: Plus
• EAN: 9788025907887 ISBN: 978-80-2590-788-7
• Originál: Goodbye, Vitamin
• Překlad: Jeníková, Jitka 
• Popis:1× kniha, vázaná, 200 stran, česky
• Rozměry: 12,8 × 19 cm 
• Rok vydání:2018 (1. vydání)

Kultura - leden 2018

Před rokem jsem si zkusila dělat měsíční souhrny svých kulturních aktivit. No, nevydrželo mi to dlouho. Tak druhý pokus?

Letošní leden zpětně vnímám jako poměrně depresivní měsíc. Může za to hlavně prezidentská volba, svou roli sehrálo ale i půlkulaté životní výročí. Ještěže mě ta kultura trochu držela nad vodou...

Co se mi povedlo v lednu přečíst?

První kniha do mé melancholické nálady vyloženě zapadla: Karel Novotný - Neradost. Růžová kniha o depresi. Něco na rozhraní beletrie a prózy, výjevů ze života i ze snů. Autor si během let, kdy se potýkal s depresí, zapisoval své myšlenky a nápady. Někdy to bylo nečekaně vtipné, jindy hodně temné. Bez happyendu. Snad se ještě dokopám napsat na tuhle knihu recenzi. Potěšila příloha - velkoformátové pohlednice, které autorovi namalovali jeho kamarádi výtvarníci. 

Sam Harris: Spiritualita bez náboženství. Trochu odklon od beletrie směrem k populárně naučné literatuře, tentokrát směrem k meditaci a spiritualitě. Víte, že způsob našeho myšlení přímo ovlivňuje naše prožívání světa? No, nazdar. Recenze tady.

Vladimír Sorokin: Manaranga. Konečně trochu zábavy. Představa, jak si nechám upéct koláč na Kájovi Maříkovi mě pobavila. Nebo špíz na Lovcích mamutů? Tragédie, dekadence i groteska, mnohem stravitelnější (tedy pro mne), než Den opričnika. Recenze tady. 

Knížka, na kterou jsem se těšila celé vánoce. Elena Ferrante: Geniální přítelkyně 3, Příběh těch, co odcházejí, a těch, kteří zůstanou. I když recenze nebyly tak skvělé, jako na první dva díly, mě Ferrante nezklamala. Italská sedmdesátá léta, zmítaná teroristickými útoky, boji mezi pravicovými a levicovými extremisty, to je něco, co mi v hodinách dějepisu zamlčeli. Lila, která zůstává v dělnické bídě na dělnické periferii a Elena, která prožívá roky mateřství a nudného manželství.  A do toho floutek Nino... Za mě opět 100%. Nemůžu se dočkat posledního dílu. 

Následují dvě knihy, které mě opravdu "vyřídily". Přečetla jsem je mezi prvním a druhým kolem prezidentské volby.  Erik Tabery: Opuštěná společnost (recenze tady) a Timohty Snyder: Tyranie, 20 lekcí z 20. století. Přimlouvám se za povinnou četbu minimálně pro středoškoláky. Ale v dnešní době postfaktické už je to asi jedno... Obnovila jsem předplatné Respektu.

Podařilo se mi trochu si zlepšit náladu a víru v lidstvo knihou Humans of Prague. Příběhy lidí, které autor potkává v Praze - fotí je a zpovídá. Hovory o životě, politice, dějinách, dětech, rodině. Tomáš Princ provozuje i stejnojmenný blog a FB stránku. Doporučuju dát si do oblíbených. Recenze tady. 

Další kniha o historickém období, které mě v dějepise minulo. Věděli jste, že republikánští bojovnici ze španělské občanské války působili ještě mnoho let po válce jako partyzáni v horách? Lidské instinkty u nich nahradily instinkty zvířecí... Vlčí měsíc, útlá novelka, ze které mrazí. Recenze zde.  

Ještě jedna odbornější kniha - tentokrát o současném výtvarném umění. 

Alistair Hicks: Průvodce světem současného umění. Nebylo to vyčerpávající, ale zajímavé ano. Recenze zde. 

Poslední lednová kniha, pokud dobře počítám, tak desátá, byla zase z úplně jiného soudku, byť by ji možná španělští partyzáni ocenili... Outdoorová kuchařka od Petry Pospěchové. Vtipná, užitečná, zajímavá. Už dlouho jsem nečetla něco tak osvěžujícího z oblasti vaření. Hodlám z ní něco vyzkoušet. Pokud chodíte na výlety, ať už dlouhé nebo krátké, inspiraci tu určitě najdete, a to nejen v oblasti receptů, ale i třeba vybavení. 

Krom toho jsem zvládla dvě literární besedy - jednu na téma Katalánská literatura v knihovně a druhou v libereckém Kultivaru - Krkavčí matka tu vyprávěla svůj příběh, který popsala v knize Moje milá smrti. 

A co ostatní kultura? Zvládla jsem zajít 3x do divadla. V Ungeltu na Život podle Jonesových, což se tedy úplně nepovedlo, do Divadla Na zábradlí na AnderSena (fakt divný to bylo) a na hostovačku ostravského Divadla Petra Bezruče: Mládí v hajzlu. Příhody puberťáka Nicka zachránily můj divadelní leden - humorné to bylo. 

Leden byl také překvapivě televizní. Jak se během roku na televizi skoro nedívám, tak jsem na začátku roku zvládla několik seriálů. Už na přelomu roku druhou sérii Až po uši 2. Nutno říct, že oproti první sérii mě tahle moc nebavila. Humoru poskrovnu, nápady žádné.

Zato Helena Třeštíková mě připoutala k obrazovce na dlouhých šest večerů. Projekt Manželské etudy po 35 letech. U některých dvojic jsem shlédla i pár předchozích dílů. Zajímalo by mě, jestli snímání životních osudů některé z účinkujících ovlivnilo a změnilo jim život, nebo jestli by bez Třeštíkové prožili něco jiného. Každopádně zajímavé a v české televizi ojedinělé.

Rozkoukala jsem tři detektivní seriály:

 - islandský V pasti  - V městečku odstřiženém od zbytku světa sněhovou bouří řádí vrah. Vyšetřování vražd v místě, kde je ještě mnohem hnusnější počasí, než u nás v Liberci. Asi se mi na ten Island už tolik nechce.

- českou Vzteklinu - nečekaně mě tahle krimi ze Šumavy s odkazy do poválečné doby bavila.  Český horor? Kdy by to byl čekal? Nejlepší ale byla stejně vtipná patoložka v podání Evy Nosálkové-Leinweberové. Sice mě trochu mrzelo, že jsem na vraha přišla docela brzo, ale i tak jsem se na každý díl těšila. 

Poslední seriál, u kterého jsem ale zvládla zatím jen polovinu, byl německý Babylon Berlin. Klobouk dolů. Opravdu velký projekt z 20. let minulého století. Krimi, politický thriller, historické drama. A výborní hlavní představitelé: Volker Bruch a Liv Lisa Fries. Těším se na dalších 8 dílů...

Zkusila jsem ještě pár dílů Dabbing street, ale nezaujalo. Zkusím tomu dát ještě šanci, až si budu moci pustit celý seriál najednou. 

Do mé šílené nálady začátku roku dokonale zapadl ještě dokument Svět podle Daliborka. Filmový portrét autentického českého neonacisty z Prostějova. Jestli jste neviděli, pusťte si na i-vysílání. 

A na závěr výtvarné umění - tentokrát vyloženě lokální. Do Oblastní galerie v Lázních jsem vyrazila na dvě komentované prohlídky: na Dílo měsíce - Emil Filla a Zátiší s papouškem a na výstavu „Můj pravý život je uložen v mém díle” – F. X. Šalda a výtvarné umění. Kurátorka Anna Habánová je výborná, a to i když má zrovna chřipku:-)

Posledního ledna jsem se pak šla podívat do našeho Severočeského muzea - na výstavu o historii kola, na černobílou fotografickou výstavu "V kůži Liberce" a na zrenovovaný betlém. Ve stejný den se muzeum na rok a půl uzavřelo - rekonstrukce by měla trvat do listopadu 2019. V muzeu panoval nevídaný ruch, skoro jsem se bála, aby mě někdo nezabalil a neuložil někam do depozitáře.

Tak takový byl můj kulturní leden 2018....