... na skok jinam ...: Stanislav Biler: Destrukce

čtvrtek 2. června 2022

Stanislav Biler: Destrukce

Standa Biler a kniha Destrukce, vítěz Magnesie Litera 2022 v kategorii Próza, seznamte se.

Nemyslím si, že bych cíleně vyhledávala depresivní knihy. Vlastně se jim spíš vyhýbám. Ovšem letos na jaře se mi povedlo přečist hned dvě české knihy z kategorie "po přečtení spáchejte sebevraždu". Asi bych si musela hodit korunou, abych zjistila, která z nich mě přivedla do většího splínu. Byly to Praskliny od Kláry Vlasákové? Anebo vyhrál Stanislav Biler se svou Destrukcí? Nerozhodně...

Hlavním hrdinou Destrukce je každopádně člověk, který utekl z města, aby se stal učitelemm na vesnici. Na venkově chce totiž najít řád a pořádek. Svět, kde dva plus dva jsou pořád ještě čtyři.

"Nasávám z plných plic nezkažený venkovský vzduch. Poctivou směs spáleného hnědého uhlí a věcí, které by snad hořet ani neměly"

Jenže slovy klasika: "vesnice se, holenku, změnila". A tak tu onen bezejmenný učitel nachází jen zmar - vybetonované plochy, naleštěná auta, na drn posekané trávníky, lidi, kteří ho neustále sledují a hodnotí. A pomlácené, nebo sebepoškozující se děti, kterým navíc není schopen vůbec nic předat. "Dvě a dvě jsou čtyři, říkám dětem a cítím, jak mi po zádech stékají kapky potu. Nebe je nahoře a země dole, pokračuji. Dívka s natrženým rtem a podlitinou pod okem se mě ptá, jak se pozná nahoře a dole ve vesmíru, kde je vlevo a kde vpravo. Snažím se získat čas a píšu na tabuli 2+ 2 = 4. Hned vedle mrtvého zajíce v křivé brázdě". Nikoho jiného to ale, zdá se, netrápi, hlavně když naučí děti poslouchat a bude si hledět svýho...

"Děti jsou všude stejné, potřebují řád, pořádek a kázeň, naučit se slušnosti, to musí děti vědět především, co je to slušnost, rozumíte mi?

"Pokud chcete obci pomoct, hleďte si svého. Nejlépe lidem pomůžete tak, že jim vůbec pomáhat nebudete. Když chcete pro někoho něco udělat, nedělejte pro něj nic, tak pro něj uděláte nejvíc."

"Na vesnici si každý hledí svýho, protože co se stát musí, to se stane, s tím nikdo nic nenadělá. Vesnice má svá pravidla, to musíte přijmout.
Ano, snažím se jim porozumět, jen se mi zatím...
... porozumíte jim později, hlavní je, abyste se jimi řídil. To je důležité.""

No a pak tu chybí ještě něco podstatného. Voda, stromy, zvířata, život. Je prostě velké sucho. Z polí se práší, les uschnul a shořel, řeka tu už dávno neteče. Asi za to můžou chataři, kteří vodou plýtvají. Anebo hraje nějakou roli ta inovativní fabrika, na které je vesnice závislá? Tak hlavně, aby nepřišly povodně, říkají všichni a začínají stavět hráze... Učitel se tolik snaží do toho světa proniknout... Neustále ale padá na ústa (a to není metafora), hledá ten správný způsob hrabání listí, nachází oběšené (nebo jinak život ukončivší) spoluobčany a sleduje rozšiřující se trhliny na zdech domů. Všichni kolem dělají, že tak to přece má být. I tu hořící školu zdobí nápis "Nic se neděje".

"Pánové, pokračuje ředitel smířlivé, musíme být převším rozumní. Já jsem také býval idealistou. Take bych si uměl představit ideální, utopický svět, ve kterém bychom měli úrodné pole, krásný les, plné studny vody, školu, která má čtyři zdi a která by v ideálním světě možná ani nehořela. Ale už mi není dvacet, jsem dospělý muž a podle toho musím jednat. V ideálním světě nežijeme. Musíme brát věci realisticky. Tak, jak jsou. Snažit se, pracovat a kdo ví, třeba jednou v takovém světě, neříkám, že naše děti, ale děti děti jejich dětí, žít budou. Třeba na Marsu. Kdo ví.

Ale my jsme v takovém světě už žili, řekne nesměle jeden zastupitel a druhý přikývne.

Nemůžete žít pořád v minulosti. Přece se nevrátime zpátky na stromy, to nejde, dnes máte všichni dvě auta, bazén, klimatizaci a to vše děláte pro své děti, aby nemusely žít v hovnech jako vy, řekne ředitel podrážděně."

Je z toho všeho nějaké východisko? Budou všichni pořád jen opakovat ta nefunkční a překonaná řešení? Zbyl tu ještě někdo, koho zajímá, co se kolem děje? Kdo je ta tajemná sousedka, která si navzdory nenávisti celé vesnice dělá, co chce?

Kafkův Zámek a enviromentální žal v přímém přenosu. I samotnému čtení se ta kniha vzpouzela. Po pár stranách jsem ji vždycky musela odložit a vést vnitřní dialog, jestli bych si neměla dát panáka... Ten zmar se na mě přenášel (a hlavní hrdina do sebe taky klopil jednu lahev vodky za druhou). Častá opakování textu (jako bych slyšela Rudišův Český ráj), pomalé tempo, lidová moudra, při kterých se otevírá kudla v kapse. A čtenář do toho zabředává a stejně jako skoro všechny postavy v knize se už "veze a nemůže vystoupit". Happyendu na závěr se uvěřit nedá. Zároveň to ale bylo vtipné, absurdní a bláznivé, takže jsem nakonec dočetla a nelituju. Zajímavá kniha, kterou ale rozhodně nedoporučuju psychicky labilním povahám. Snad se těchto konců nedožiju...