Výstava Domy vypráví - architektura Litoměřic

 

V Oblastním muzeu v Litoměřicích proběhla před několika lety celková rekonstrukce. Stále ale ještě není hotovo, soutěží se koncepce stálé expozice. Aktuálně je tedy v nových prostorách výstava Domy vypráví (nemělo by být Domy vyprávěji?), která se věnuje architektuře Litoměřic. Vstupné neuvěřitelných 25 Kč, děti 12 Kč. 

Najdete tu několik vybraných budov z historie města, které jsou udělané jako papírové kulisy s bohatým textovým doprovodem. To architektonické řešení je opravdu pěkné a bavilo mě. Je mi přijde škoda, že se texty doprovázející výstavu nedají najít někde na internetu/stránkách muzea, na výstavě všechno "neučtete". Je tedy pravda, že jsem si docela nedávno začala texty, které mě zaujmou, fotit mobilem a převádět na text, ale nejsem v tom soustavná. A pokud autor výstavy použije nějaký extravagantní font, jako v tomto případě, má OCR co dělat. 

Druhá věc, která je mi líto, je bariérovost. I když ve dvoře budovy byl postaven bezbariérový výtah, tak zatím nefunguje a navíc bude zřejmě používán jen pro část expozice ve 2. patře. Uvnitř je to jinak samý schod a úzké dveře... Možná i proto jsme tam byli jen 4 návštěvníci (a paní v kase přitom vypadala, že dnes nával...). Inu, kultura, narozdíl od masopustu na náměstí, moc netáhne...

Každopádně jsem se tu dozvěděla spoustu zajímavého, doporučuju. 

Výpravy za litoměřickou architekturou 

Starobylé město Litoměřice nám může posloužit jako učebnice architektury. Za dobu jeho osmisetleté historie se do jeho tváře otiskly všechny historické slohy. Po stopách architektonických památek se nyní budeme moci vypravit i prostřednictvím výstavy Domy vypráví – architektura Litoměřic, kterou Oblastní muzeum v Litoměřicích zahájí 27. listopadu 2025. 

Název výstavy napovídá, že příběh litoměřické architektury bude vyprávěn prostřednictvím vybraných staveb, které se pro tyto účely staly zástupci daných stavebních slohů. Vybrány byly nejen pro svoji výjimečnou historickou hodnotu, ale také pro svoji slohovou příkladnost či příběh, který se k nim pojí. Osm zastavení nás provede obdobím gotiky, renesance, baroka, historismu, secese, funkcionalismu až po dobu panelových sídlišť. U posledně zmíněného paneláku může být sice poněkud zarážející hovořit o výjimečné historické hodnotě a slohové příkladnosti, ale fenomén panelové zástavby není rozhodně jen negativním jevem a do architektury města nepřehlédnutelně zasahuje, proto dostal prostor i na této výstavě. 

Vedle stavebně-historických etap je neméně důležitou částí výstavy také ta, která se věnuje osudům samotných uživatelů domů, neboť život domu dává nejen jeho stavitel, ale i jeho obyvatelé. K některým prezentovaným stavbám jsou připojeny příběhy, v nichž z anonymity vystupují zajímavé osobnosti a jejich životní peripetie. 

Podobu výstavě dává nejen její obsah, který zpracovala dvojice kurátorů Daniela Linková a Jan Peer, ale také její atypické architektonické ztvárnění. Řešení výstavy se ujal architekt Richard Loskot. Dle jeho návrhu tak litoměřická architektura vstoupí i do dosud prázdných prostor muzea. K velkorysému pojetí výstavy se muzejníci rozhodli mimo jiné i proto, že plánovaná realizace nové expozice se nevítaně opožďuje a ze strany muzea je pociťován závazek vůči veřejnosti nabídnout zajímavý obsah a příležitost k návštěvě. 

Termín ukončení výstavy není dosud znám. Návštěvníci budou mít příležitost k jejímu zhlédnutí až do doby, než prostory muzea zaplní nová expozice.

Pomník padlým

Litoměřické veteránské spolky uvažovaly o postavení pomníku na památku válečných obětí už v listopadu 1914, znovu se k myšlence vrátily v roce 1922. Uvažovalo se o několika možných podobách památníku, nakonec zvítězila varianta, kdy měl být pomník umístěn v kostele sv. Václava.

V roce 1924 byla vypsána první veřejná soutěž, kterou následovala v roce 1927 soutěž druhá, jejíž podmínkou bylo, aby náklady na realizaci nepřekročily 100 000 Kč. Z 24 předložených projektů zvítězil návrh architekta Rudolfa Kupky a sochaře Karla Kolaczka z Liberce v ceně 98000 Kč. Jednalo se o sochu Krista na kříži, který k sobě pozvedá smrtelně raněného vojáka. Pomník byl zhotovený z lipového dřeva a byl vysoký 4,5 metru. Prostředky na pomník byly získány z darů, peněžních sbírek, příspěvku z města, ale také díky loterii a prodeji pohlednic.

24. srpna 1929 v podvečer proběhl v katedrále sv. Štěpána koncert Mozartova Requiem, rozezněly se zvony všech litoměřických kostelů a na domech padlých byly vyvěšeny černé prapory. Následující den v neděli 25. srpna se pomník slavnostně odhalil za účasti litoměřického starosty Franze Knöchla, odsloužena byla polní bohoslužba. Samotné odhalení pomníku doprovázela píseň „Měl jsem kamaráda". Zakončení proběhlo na Střeleckém ostrově spolkovou zábavou a koncertem.

Po druhé světové válce již nebylo v kurzu připomínat si německé padlé vojáky, pomník byl proto z kostela odstraněn. Rozložený pomník se naštěstí v Litoměřicích zachoval. Aby bylo možné alespoň část pomníku znovu vystavit, bylo vše ošetřeno v radiační komoře ve Středočeském muzeu v Roztokách u Prahy a následně očištěno. Torzo pomníku je tak možné zde spatřit poprvé po 80 letech.

Sídliště Kocanda

Samotnému projektu výstavby sídliště předcházely podrobné územní plány a studie z let 1960 a 1961, které poukazovaly na vhodnost umístění nové zástavby, stejně tak obhajovaly nutnost demalinesti historické zástavby. V roce 1964 schválila rada Severočeského krajského národního výboru investični Úkol na výstavbu sidliště. Zastavovaci studii v roce 1965 vytvořil Krajský projektový ústav Ústí nad Labem středisko Liberec, a odpovědným projektantem byl Ing. arch. B. Lisal.

Projekt předpokládal výstavbu sídliště o kapacité 1017 bytových jedrotek: 21 objektů v krajské variantě T06B (tohle je vyloženě zajímavé téma - viz) a jeden hotelový dům 2 prvků T06B: a dále 7 objektů občanské a technické vybavenosti, potravinářské samoobsluhy, objektu služeb, mateřské školy -jesle, základni školy, pavilonů občanských skupin. Všechny objekty byly navrženy ze soustavy T06B, hotelové bydlení a další budovy jako atypické s použitím shodných prvků. Plocha obytného okrsku nové výstavby byla 10,3 ha. Uvažované území však bylo částečně zastavěné, část byla vybrána k demolici a část území, zahrnujici převážně rodinné vily, byla začleněna do zástavby. Ustředním investorem výstavby byl Severočeský krajský národní výbor, náklady na stavbu činily 103,8 mil. Kčs.

Stavba byla zahájena v lednu 1966 a probíhala postupně na 12 okrscich, naplánována byla na dobu 46 měsíců s kapacitou 500 bytů ročně. Jako první byly zahájeny práce na demolicích původních objektů (celkem 11 bytových objektů, provozovny restaurace Šumava, garáží komunálního podniku a skladů Agrotechny a inženýrských sítích). Celkově byly práce včctně předávání bytů ukončeny na konci roku 1969. Celkový počet obyvatel v daném okrsku měl být navýšen z původních 790 na 4136. Po obvodu okrsku v severn a jižní částí byly navrženy garáže pro osobní vozidla (celkem 184), ty však nebyly součástí nvestice výstavby. Veškerá parkoviště a odstavná stáni osobních automobilů byla umístěna po obvodu okrsku, mimo to bylo v areálu sídliště počítáno ještě se stáním pro dalších 31 jednostopých vozidel. Celkový počet stání pro vozidla včetně garáží byl 375, tedy cca 1 vozidlo na 2 a 1/4 bytové jednotky. Dále bylo v okrsku navrženo hřiště pro dětí a hřiště na volejbal.

Plastiky a výtvarné prvky byly navrženy na exponovaných místech před společenským zařízením. Na jejich realizaci bylo v rozpočtu vyčleněno 450 000 Kčs. Vytvořeny byly např. plastiky Měnivá přítomnost (1966) a Úlomek z velké abecedy (1968) od sochaře Františka Pacíka, nebo později plastika Pramen (1972) od sochaře Mojmíra Preclíka.

Litoměřické Lego

Stavebnice Tegula vznikla v Litoměřicích v roce 1948 a její tvůrce Jan Homolka ji pojmenoval podle latinského slova znamenajícího „taška" (na střechu). Základem stavebnice ovšem nebyla taška, ale kostička, která měla stejné poměry stran jako skutečná cihla. To bylo zásadní proto, aby se výsledné modely domů podobaly těm skutečným. Od cihly se pak kostička lišila tím, že na jedné straně měla osm výstupků a na druhé straně osm důlků. Kostky tak do sebe snadno zapadaly a model držel pevněji pohromadě. Dnes tento princip zná takřka každé dítě ze stavebnice Lego. První Lego kostka nicméně vznikla podle britského vzoru až v roce 1949 (patentovaná byla v roce 1958).

Stavebnice nebyla plastová jako Lego, ale keramická. Základem keramické hmoty byla červená hlína z Horní Břízy u Plzně, voda a sádra. Poměr hlíny a sádry určoval, zda budou kostičky tmavší nebo světlejší. Směs se pak vkládala do forem, které se lišily podle konečného tvaru kostičky. Kostičky poté několik dní prosychaly a následně se tvrdily. Cílem byla dostatečně tvrdá, pevná, ale lehká kostička, která zároveň neměla špinit. Stavebnice neobsahovala pouze základní cihly, ale i zdobené, menší formáty cihel, tašky na střechu, dřevěné dveře a papírová nebo skleněná okna. Dílky v každé stavebnici byly přesně vypočteny tak, aby z nich bylo možné postavit podle návodu několik domů, ale třeba i vodárenskou věž. Aby stavba nebyla fádní, měly kostičky různé barvy.

Skutečnou výzvou nebylo ovšem v komunistickém režimu samotný vynález stavebnice, ale následná výroba a prodej. V roce 1955 byla stavebnice schválena jako učební pomůcka pro průmyslové a učňovské stavební školy a právě to umožnilo rozjezd výroby. Postupně ji zhruba v počtu 2500 kusů ročně vyrábělo v letech 1955-1963 několik podniků v Litoměřicích a odebíraly ji školy z celého Československa.

Po komplikacích, kdy byla několikrát zastavena výroba pro údajný nedostatečný odbyt, se v roce 1965 Homolkovi podařila na tehdejšípoměry neuvěřitelná věc a to získat od Litoměřic povolení pro vlastní výrobu a prodej. Od té doby se stavebnice vyráběla v bytě Homolkových v ulici Boženy Němcové až do poloviny 70. let. Na výrobě se podílela celá rodina, včetně vnučky paní Heleny Kellnerové, která na to dodnes ráda vzpomíná. Právě Helena Kellnerová našemu muzeu darovala tři stavebnice Tegula spolu s pozůstalostí po jejím dědečkovi ing. Janu Homolkovi.

Odbojář a vynálezce Jan Homolka

Ing. Jan Homolka (1907-1994) od počátku 30. let pracoval na žitenickém zámku jako správce velkostatku patřícího Vyšehradské kapitule. Poté, co były Žitenice připojeny v říjnu 1938 k Německu, se tam rozhodl zůstat i s celou rodinou. Nebylo to ovšem ze sympatií k Německé říši, zázemí velkostatku využil k pomoci pronásledovaným lidem ve svém okolí. Postupně shromažďoval podobně smýšlející Čechy v Žitenicích i v Litoměřicích a vytvořil z nich odbojovou skupinu. Dbal na to, aby se jednotliví odbojáři navzájem neznali, a i to nepochybně přispělo k tomu, že odboj zůstal utajen až do konce války. Vedle ukrývání pronásledovaných osob se odbojové skupině dařilo také pašovat potraviny a informace do vězení gestapa v Malé pevnosti, židovského ghetta v Terezíně nebo koncentračního tábora Richard v Litoměřicích.

Na konci dubna 1945 byl v Žitenicích založen Revolučnínárodní výbor pro okres i město Litoměřice. Jan Homolka se stal jeho předsedou a v revolučních dnech až do konce května řidil v Litoměřicích všechny zásadní akce. Společně s Vladimírem Rochovanským dojednal 8. května 1945 kapitulaci Němců a převzeti města. Tim zabránili tomu, že nebyly splněny vyhrůžky týkajícíse zničení města, litoměřického mostu i koncentračního tábora Richard, Měnící se poválečné poměry věřícímu Janu Homolkovi příliš nepřály. Doplatil na to, že nebyl komunista, komunisté nebyli ani v jeho odboji a v litoměřickém RNV. V roce 1947 musel opustit svoji prácí v Žitenicích a přestěhoval se s celou rodinou do Litoměřic.

Po roce 1948 byl až do důchodu nucen pracovat jen v pomocných pracích a pronásledována byla i jeho rodina. Podnikavý Jan Homolka ale nezahořkl a našel si svoji vlastní cestu díky vynálezu stavebnice Tegula, čímž se realizoval a zároveň si přivydělal. Od konce 60. let se dlouhá léta snažil napravit to, že byl odboj jeho skupiny během druhé světové války kvůli absenci komunistů z československé historie takřka kompletně vymazán. U tehdejších úřadů se mu ale nepodařilo uspět. Spinilo se mu alespoň to, že se dožil konce komunistického režimu.