Klára Vlasáková: Těla

Tak z téhle knihy jsem měla dost obavy. Jednak proto, že předchozí Praskliny mi zůstaly v hlavě jako jedna velká depka a jednak kvůli samotnému námětu. Stáří? Vztah matky a dcery? Nestačí mi realita? Tři týdny mi tu ležela poté, co jsem si ji donesla z knihovny. A pak jsem rozhodla a přečetla během jednoho dlouhého večera.

Hlavní hrdinky jsou tu dvě: Marie, ovdovělá šedesátnice, už v důchodu, aby utáhla nájem, tak hlídá děti, posléze se stará o seniory. Marie sleduje své nastupující stáří, cítí se přehlížená, trpěná, podle dcery už ničemu nerozumí, ona sama by ale pro dceru udělala cokoliv. Druhá hrdinka, Róza, Mariina dospělá dcera, třicátnice, se na začátku knihy vdává a poté řeší své vlastní problémy - s početím a umělým oplodněním, následně pak těhotenstvím, nevolnostmi, porodem. Matku opravdu nechápe, její potíže ji přijdou zveličené, přehlíží její nepříznivou finanční situaci, vyčítá jí, že se v životě málo snažila a teď není schopná pomoci mladé rodině s financemi na bydlení. 

Večer telefonuje s Rózou a zmíní se jí, kam se chystá a co tam bude dělat. Dcera se na moment udiveně odmlčí a pak vyhrkne:

„Budeš jim akorát prát a vařit a celý dny se nikam nepodíváš!
Jestli se jednou vykoupeš v moři, tak to bude moc!”
„To ne," brání se Marie, „náhodou jsme domluvení, že budu mít dost času pro sebe. Táta těch dětí jenom nechtěl být na hlídání úplně sám.”
Róza si nesouhlasně odfrkne. „Doufám, že ti aspoň slušně zaplatí, mami."
Marie je připravená dceři zalhat, nestojí o další peskování. Jenže na malý okamžik zaváhá, a to ji prozradí.
„Ty tam jedeš zadarmo?” užasne Róza.
„Platí mi cestu a ubytování,” odpoví matka skoro stydlivě. „To mi přijde tak akorát.”
„Je fakt neskutečný, co si k tobě ty lidi dovolej. Tohle už je přece totální vykořisťování a ty si ho necháš líbit.”
„Já se tam ale těším! U moře jsem nebyla hrozně let a sama bych určitě nejela. Takhle je to výhodný pro obě strany, nemusíš se ničeho bát.”
„Zametli s tebou," trvá si Róza na svém. „Na tvým místě by mi to přišlo fakt ponižující."
„Dali mi nabídku, já ji promyslela a kývla na ni. Co je na tom ponižujícího?"
„Je fakt strašně smutný, že to nevidíš,” povzdychne si Róza. „Ale myslím, že si na tenhle náš rozhovor brzo vzpomeneš.”

....

"Zatím se rozhlížíme. Ty ceny jsou šílený. Vypadá to, že kdo si nekoupil byt v devadesátkách, tak má prostě smůlu.”

Tóny k jejich obvyklé choreografii -- Róza podniká jeden výpad za druhým, směle, kupředu, zatímco Marie se lehkými kroky snaží odtančit pryč: proč jste si nekoupili byt? —  nemohlo nás přece s tátou napadnout, že to skončí takhle — hop a skok a  jednoduchá otočka — měli jste se víc ozývat, když jste viděli, kam to spěje — my se snažili, ale to nebylo tak snadné, jak si myslíš — a raz a dva a krok sun krok — vaše generace to všechno zkazila — pirueta poprvé — hrozně jste těm, co přijdou po vás, zavařili — pirueta podruhé — a my teď za vaše chyby musíme platit — zvedačka, úklona, konec.

Marie se ve snaze dát své existenci smysl sbližuje se svými seniorskými klienty, kteří jsou na tom vlastně podobně jako ona - ostatním na obtíž, nikoho nezajímají, jsou neviditelní. Celé se to ale poněkud zvrtne a stane se dalším důvodem pro rozbroje s dcerou. V knize se začínají objevovat hororové prvky (zabité myši na sídlišti, pro ostatní lhostejné), vše spěje k otevřenému konci.

„Být matkou je tak snadné, tak nesnesitelně snadné, že v tom všechny selhávají“.

Takhle popsané to zní dost depresivně, ale v realitě mi to tak úplně nepřišlo, i když to samozřejmě není kniha "pro chvíle pohody". Možná, že tuhle knížku je potřeba číst už v nějakém věku, v době, kdy s ohledem na již prožité není problém se do obou hrdinek vcítit, ale kdy se nás ale pořád netýká ta nejhorší část spojená s blížícím se koncem života. Bylo zajímavé číst, jak Marie vnímá stárnoucí tělo své i svých klientů, zaujalo mě, jak málo se zná, jak si sebe neváží, jak moc se obětuje, aby nakonec její nacházení sama sebe paradoxně vedlo k úplně divným koncům. Róza měla oproti své matce už moderní feministické postoje, i ty ale v aplikaci a v vztazích trochu skřípaly. Trochu mě děsí, že tohle je asi dost častá realita.

O knížce se hodně mluvilo v souvislosti s tím, že se nedostala ani do širší nominace na Magnesii Literu. Nečetla jsem všechny nominované knihy, takže nedokážu posoudit v jaké konkurenci se Těla ocitla, nicméně myslím, že aspoň tu nominaci by si zasloužila. Už jen pro to neviditelné téma stáří...  Aspoň, že ji ocenili jinde: Těla se v prosinci 2023 stala v anketě Deníku N knihou roku podle čtenářů i odborné poroty.

Projela jsem komentáře na databázi knih a na goodreads a zaujalo mě, jak rozporuplně knihu čtenáři vnímají - zjevně tuhle knížkou čtou různé generace různě... Svým kamarádkám knihu ostatně doporučím, své matce spíše ne... 

Klára Vlasáková (*1990) je česká spisovatelka, scenáristka, dramaturgyně a publicistka. Pracuje jako dramaturgyně v České televizi, pravidelně přispívá do pořadu Názory a argumenty na Českém rozhlase Plus, kde se věnuje především sociálním a genderovým tématům. Přispívá rovněž do internetového deníku A2larm, na Seznam Zprávy, na web Heroine či do Salonu Práva.  Jejím knižním debutem je román Praskliny (2020), zařaditelný na pomezí žánrů sci-fi a dystopie. Praskliny byly v roce 2021 nominovány na Cenu Jiřího Ortena.

Hodnocení: 80 %

 

Klára Vlasáková: Těla

• Nakladatel: Listen
• EAN: 9788024288550
• ISBN: 978-80-242-8855-0
• Doporučená prodejní cena: 329 Kč
• Popis: 1× kniha, vázaná, 198 stran, česky
• Rozměry: 13 × 20,5 cm
• Rok vydání: 2023 (1. vydání)