Andrzej Stasiuk je současný polský spisovatel, novinář a vydavatel, mimo jiné i jeden z představitelů tzv. polské reportážní školy. Tento v sousedním Polsku velmi oblíbený žánr kombinuje publicistiku, esejistiku a deníkovou literaturu. Literární reportáž pracuje s dojmy autora, se střípky zážitků z nejrůznějších setkání, s pamětí a vzpomínkami, velmi často se tu vyskytují různé časové roviny, subjektivní pohled převažuje nad novinářským odstupem. V Česku je známým autorem tohoto žánru např. Mariusz Szczygieł, ale i Andrzejovi Stasiukovi již u nás vyšly dvě reportážní knihy: Cestou do Babadagu a Moje Evropa. Kniha Zlín momentálně vydává knihu Východ (v polštině z roku 2014).
Kam nás zavede Východ? Je to celkem nabíledni – do Ruska, do Mongolska, do Číny. Autor tam hledá své kořeny, cesta mu pomáhá pochopit, v čem žili jeho prarodiče, kteří přišli po válce z venkova do města a vrací mu i jeho mládí prožité na venkově v socialistickém Polsku na přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Na cestě nachází místa, která dobře zná: poloprázdné obchody, staré ženy, rozpadlé chalupy na straně jedné, plastové kýče a barvami hýřící čínské výrobky doby současné na straně druhé. Andrzej Stasiuk svou cestu na Východ doprovází i historickými exkursy – do historie vlastní rodiny za druhé světové války a těsně po ní, do doby mongolské nadvlády Čingischána, do osidlování Sibiře, do dějin historické Říše Středu, nevynechá ale ani koncentrační tábory v Polsku za války či podivnou postkapitalistickou současnost.
Lidé Rusy pohrdali. Možná ne právě námořníky, ale těmi otrhanými pěšáky, kteří vařili slepice i s peřím. Slyšel jsem to nejméně desetkrát: slepice s peřím, na každé ruce troje hodinky, pušky na provázku. Tak si vzpomínala na příchod revoluce moje matka. Tak vzpomínali všichni.
…
Přicházeli odsud lidé a nastupovali. Byli podivně oblečení. Zvlášť mladí kluci. Křiklavě, každý pes, jiná ves. Mezi svými vypadali jako exotičtí ptáci. Ale určitě to bylo ze sekáče, anebo levná čína. Všechno jaksi nevkusné, fórové, splašené kdovíkde. S nápisy, nášivkami a hesly mezinárodního virtuálu. Znal jsem jejich tváře. Pamatoval jsem si je ze sovětských filmů, které jsem viděl v dětství. Vůbec se nezměnili. Jenomže teď byli barevní a tenkrát černobílí. Tehdy v obnošených sáčkách a čepicích, teď téměř jako andělé postmoderní ikonosféry.
…
Nepíšu o Židech. Píšu o nás. O těch, kteří zůstali. O tom, že jsme zaplnili prostor, z něhož oni zmizeli. Svým životem se pokoušíme zaplnit místo po jejich životě. Píšu třeba o svých rodičích, kteří mohli přijet z vesnice do velkého města, protože se v tom městě uvolnilo místo. A já se tam mohl narodit, abych pak v sobě živil naivní východní nostalgii, než jsem pochopil, že Východ je rovněž hrob. Protože čím dál se tím směrem vydáváme, tím menší je náš význam a tím snadněji se nás mohou zbavit a proměnit nás v prach nebo led.
Autor v knize popisuje své dojmy z jednotlivých zem - zmar komunistických ideí, rozpad jednoho impéria a vzestup toho druhého, ticho a nekonečný klid mongolských pouští, život obyčejných lidí – přeskakuje ale i do svých vlastních myšlenek a do historie své vlastní země. Stasiuk není žádným obdivovatelem starých pořádků, naopak, část života prožil v prostředí disentu, za pacifismus a dezerci z armády se dostal i do kriminálu, ale i přes to cítí, že ho Východ přitahuje a ovlivňuje.
Stasiukovy myšlenky jsou mi blízké, už jen proto, že i já jsem opakovaně na přelomu tisíciletí vyrazila do „země, kde dnes již znamená včera“. Bylo to v době, kdy Buty zpívali: Do Ruska, tam já bych nikdy nejel, do Ruska, tam já bych se teda bál… Byla to zajímavá zkušenost. Nekonečné cesty vlakem (do Irkutska jsou to čtyři dny a pět tisíc kilometrů, plavba po Obu a Irtyši byla dlouhá podobně), břízky za oknem, tvrdí hoši, kteří čtou verše, podvečery v městském parku, kde mládež krmí holuby slunečnicovými semínky. Nejela jsem tam tedy jako autor hledat svou vlastní identitu, zajímala mě spíš země ve zlomové historické epoše, v době, kdy přecházela z komunismu do kapitalismu, nicméně zážitky máme s autorem podobné, a to nejen z Ruska, ale i z Číny. Jen to zpracování se liší:-)
Co můžete od knihy čekat? Autor se zaměřuje především na detaily, drobnosti, na vlastní pocity a myšlenky, které ho na tom kterém místě napadají, vše se ale snaží zasadit do nějakého, často nečekaného kontextu. Někdy je to pro čtenáře dost komplikované čtení. V knize se moc nehraje na odstavce, chybí nějaký jednotící prvek, proud vět plyne a plyne, ani kapitoly moc neodlišují děj. Moc jsem se neorientovala ani v polské geografii, kterou autor ve svých příměrech často používá. Velmi často jsem se musela vracet a znovu hledat soustředění. Pustíte-li se do této knihy, připravte se na velmi pomalé čtení, na úplně jiný rytmus, než současné knihy nabízejí, na zpomalení do klapotu ubíhajících kolejnic či tlukotu srdce.
Díky nakladatelství Kniha Zlín za možnost seznámit se s literaturou, která hýbe sousedním Polskem a taky za příležitost nostalgicky se vrátit do dob svého mládí.
Hodnocení: 75%
Andrzej Stasiuk: Východ
- Nakladatel: KNIHA ZLÍN
- EAN:9788074735318I SBN: 978-80-7473-531-8
- Originál: Wschód
- Překlad: Červenka, Jiří
- Popis:1× kniha, vázaná, 224 stran, česky
- Rozměry:13,5 × 20,7 cm
- Rok vydání: 2017 (1. vydání)
