Werichovské období?

V posledních několika měsících se mi do cesty plete Jan Werich. 

Začalo to v srpnu stejnojmenným letním představením v Muzeu Kampa, o kterém se docela dost mluvilo - protože  titulní roli hráli Vojta Kotek a Václav Kopta.  Já to tedy viděla v alternaci Jan Nedbal a Václav Kopta, Voskovce hrál Daniel Šváb a Werichovu ženu Zdeňku Pavla Beretová. Nebylo to úplně špatné, ale žádná katarze se nekonala. Ten režijní záměr, kdy se potkávají Werich zamlada s "moudrým starým klaunem" na konci života, mě upřímně moc nebavil. A ani výprava se moc nevyznamenala, minimální company, což je u představení založeném mimojiné na typické hudbě Jaroslava Ježka celkem škoda. Ještěže výjimečné místo Sovových mlýnů dodává atmosféru samo.

 

Jó, to představení Korespondence V + W  v divadle Na zábradlí, to je jiná, to můžu doporučit z fleku... Viděla jsem ho sice už před lety, ale bylo vynikající, jedno z nejlepších divadel, co jsem kdy vůbec viděla. A pořád je tahle hra na repertoáru!

V září následoval dokumentární film Jan Werich: Když už člověk jednou je… Natočili ho Martin Slunečko a Miloslav Šmídmajer a já ho považuju za dost zdařilý. Sice se tvůrci na konci nevyhnuli  patosu, ale pokud chcete shlédnout opravdu průřezový dokument o téhle výjimečné osobnosti české kultury minulého století, tak si na to do kina zajděte, myslím, že to pořád ještě běží. 

No a minulý týden jsem vyrazila do studia Švandova divadla na kus Hadry, kosti, kůže. Tentokrát nejen o Werichovi, ale také o Vladimíru Holanovi, jeho sousedovi ze známého domu na Kampě. A pak taky o jejich manželkách a dcerách, o modrém abbém Josefu Dobrovském, který v domě bydlel před nimi,  o Voskovcovi a celé té době od války až zhruba do začátku 80. let. Drsné, depresivní, ale skvělé. Věděli jste, že Holan měl dceru Kateřinu s Downovým syndromem? Málokdy mě něco dojme, ale tady jsme si utírali slzy všichni... 

Tak že by už konečně nastal čas na to přečíst si třídílnou Korespondenci: Jiří Voskovec & Jan Werich? No, máme ji doma... Dám vědět:-)

Literatour 2021

Literatour  je akce naší liberecké krajské vědecké knihovny. Spočívá v literárním čtení na nejrůznějších místech Liberce, kdy knihy spojuje jedno téma a interprety bývají herci z místních divadel - Divadla F. X. Šaldy a Naivního divadla. Letos se konal již devátý ročník, já jsem v minulosti zvládla  vycházku jedinou, a to v roce 2014 (pravěk!). 

Motto letošního ročníku byl citát od Marka Twaina: „I ten květák je jen dobře vycepovaný zelí“ - všechny knihy měly něco spojeného s přírodou, či obecně řečeno, s flórou. Zastávek bylo pět, já jsem s ohledem na termín a domluvené hlídání zvládla tři první, naštěstí - s ohledem na počasí - se všechny konaly v interiérech. Průvodkyní celé akce byla nová ředitelka knihovny Dana Petrýdesová. 

Procházka začínala v budově ředitelství Lesů ČR v Sokolské ulici, kde se četla ukázka z knihy Karla Klostermanna zabývající se kůrovcovou kalamitou na Šumavě. Jak příznačné, v této instituci. Klostermanna jsem nikdy nečetla, slyšela jsem snad nějaké rozhlasové povídky, ale protože nejsem úplně skalní milovník a návštěvník Šumavy, asi to nebude ta četba, která by mi nedala spát. 

Další stanovistě bylo květinářství E*Flora s velmi vhodně vybranou knihou: Anna Bolavá - Do tmy. Už jsem úplně zapomněla na to utrpení ženy sbírající léčivé byliny... Veronika Korytářová ji ztvárnila úžasně.

Moje poslední místo byla prodejna AutoIn, kde Zdeněk Kupka přečetl kapitolu z knihy Marka Šindelky Chyba o pašerákovi vzácných rostlin. Znám jen z doslechu a zřejmě si budu muset doplnit vzdělání.

Poslední dvě zastávky - v altánku zahrady Jedličkova ústavu a v mé oblíbené kavárně Café Terasy se už bohužel obešly beze mě, ale i tak to byla moc fajn akce. Nikdy bych nevěřila, že to řeknu, ale je prima vídat se s lidmi naživo:-)

 

Socha Zákon nezvratnosti v Terezíně

Socha Zákon nezvratnosti  je poslední realizací sochaře Aleše Veselého (2015). Vznikla na žádost Evropského Židovského kongresu, který věnoval toto torzo skály památníku Terezín k uctění památky židovských obětí druhé světové války. Je umístěna poblíž bývalého terezínského krematoria.

Sochu tvoří obrovský kus skály o průměru zhruba 3 m a váze 36 tun, vyzdvižený na trojúhelníkové ocelové konstrukci. Použitá hornina je zvláštním druhem načervenalého pegmatitu, pocházejícího z lomu na Sibiři. Obsahuje krystaly slídy, která vytváří vzory připomínající hebrejské písmo a bývá proto nazýván „židovský kámen“. Nosná konstrukce z nerezové oceli stojí nad vypouklou kovovou zrcadlovou plochou. Ta odráží zdánlivě levitující balvan i nebe nad ním.

Podle autora je „tato socha naplněním mých dlouholetých představ a uvažovaní o neodvratitelnosti a neovlivnitelnosti dějů a zákonitostí v dimensích universa permanentních věčných a neuchopitelných možnostmi našeho chápání – naší malostí.“

ZÁKON NEZVRATNOSTI

Primární zákon -

Je zákon nad námi – má sílu neodvratitelnosti -

Primární síla – stálá – trvající, uvedená do pohybu v momentu vzniku a zrodu. Pohyb, který počal - přesto nemá začátek – nemá konec – ten, který byl, je a bude – který trvá.

Osud – nevyzpytatelný, slepý? Snad, ale proto spravedlivý.

My neznáme tu nejvyšší normu spravedlnosti – tu nejvyšší normu zákona mimo nás –

to absolutní měřítko – to je pro nás neuchopitelné a nepostižitelné – naší maličkostí neovlivnitelné.

My neznáme ten prvotní záměr a proto se občas bouříme a vzpíráme, ale pouze tou silou, která je nám dopřána právě tím nepoznatelným zákonem.

Zákon – víra – osud – primární síla – absolutno –

to, co je nahoře, je i dole, před námi i za námi, vpravo i vlevo,

vně i uvnitř,

předtím i potom –

teď a napořád –

bez začátku – bez konce

(Aleš Veselý, 2015)

(zdroj Wikipedie)