Henning Mankell: Vrazi bez tváře

První případ komisaře Wallandera. 

Asi před rokem se ke mě dostala kniha Číňan, detektivka rozkročená mezi dvě století a několik kontinentů, zpracovávající i některé důležité historické předěly (opiová válka, zlatá horečka atd.)  Číňan mě nadchl, a tak jsem pátrala po dalších knihách. Zjistila jsem, že Henning Mankell je ten, kdo stvořil komisaře Wallandera, o kterém jsem sice dost slyšela, ale nečetla nic. Protože ale nechápu český nešvar vydávat jednotlivé díly detektivních sérií na přeskáčku (typicky Nesbo), čekala jsem poměrně dost dlouho, než jsem se konečně dostala k prvnímu případu celé série. Naštěstí jsem ho objevila u bratra v knihovně:-)

Tak tedy: Vrazi bez tváře. Začátek je rozhodně zajímavý. Stařičký rolník žijící na samotě jihošvédského venkova se probudí uprostřed noci a něco se mu nezdá. U sousedů ve stáji neřehtá kobyla. A okno je otevřené, to je divné. Nakonec mu to nedá a v sousedním domě objeví krvavou spoušť. Soused byl brutálně zavražděn a jeho žena se zvláštní smrtící smyčkou na krku nemá ke konci daleko. Její poslední slova zní: "cizí". Případ dostane komisař Kurt Wallander, policista, pro kterého je práce vším. Podepsalo se to na jeho soukromém životě, manželka ho před několika měsíci opustila, o své dospělé dceři už skoro nic neví, hodně pije a vůbec žije dost nezdravě. Wallander je brutální vraždou a jejími okolnostmi znepokojený. Píše se totiž rok 1990 a Švédsko má hodně liberální přistěhovaleckou politiku, která je mnoha občanům trnem v oku. V kdysi tak klidné zemi se začínají objevovat drogy, zvyšuje se kriminalita a řada nacionalistických hnutí z toho viní právě přistěhovalce. Co když i za touhle vraždou stojí nějací utečenci? Poté, co se okolnosti případu dostanou do médií, zdvihne se vlna xenofobie. Hoří v nedalekém azylovém domě, jeden Somálec je chladnokrevně popraven. Jenže za vraždou seniorů může být i něco jiného, starý muž vedl dvojí život, byl díky pašování koní za války velmi bohatý, také měl nemanželského syna, obojí pečlivě skrýval. Wallander pečlivě prověřuje každou stopu, na jeho těle přibývají šrámy a rány, ale případ zavražděných starých lidí ne a ne povolit. Ještě 15 stránek před koncem čtenář netuší, kdo je pachatelem...

Je to napínavé a čtivé. Švédsko devadesátých let, to muselo být něco. Uprchlíci z východní Evropy, Afriky, Asie, ti všichni přicházejí po stovkách a tisících. V postupech panuje chaos, je těžké rozlišit, kdo je opravdu potřebný a kdo prchá před svou minulostí. Ani Wallander není z přístupu své země zrovna nadšený, je to ale loajální státní zaměstnanec, a tak se tak i chová. V práci je nesmírně pečlivý, žádnou stopu neopomene. V lecčems se v tom podobá svému norskému kolegovi Harry Holeovi, byť Wallander se hodně spoléhá na kolegy a týmovou práci. Vztah k alkoholu ale mají obdobný:-) Docela zábavné je sledovat devadesátá léta z hlediska technologického. V románu se to ještě stále hemží faxy, přepojováním hovorů, videorekordéry a magnetofonovými kazetami. Nedostatek počítačů a mobilů ale vlastně vůbec nevadí, i bez nich se dá vyřešit vražda. 

Co mě trochu zklamalo, bylo rozuzlení. Nějak jsem čekala, že to bude tajemnější... Navíc ta odfláknutá práce s reáliemi - čeští (a dokonce možná romští) šachisté (!) Lothar a Andreas. Kdyby aspoň Roman a Milan... U překladu jsem na několika místech taky zaváhala nad českým zněním, ale šlo jen o formulace, které asi většině lidí nevadí (třeba: "Táta je v poslední době senilní.", "Rychle si pomyslel, že se asi dopouští služebního přestupku, když jako zastupující velitel policie na venkově odporuje tomu, co káže vrchní kněžka státního úřadu."). Jo a s tou argentinskou smyčkou mi to nějak úplně uniklo... 

I přes drobné výhrady se mi ale Vrazi bez tváře líbili a na další osudy svérázného kriminalisty se docela těším. Však už Mankell v mezidobí napsal nejmíň deset dalších knih s tímto hrdinou. Tak zas někdy:-)

Hodnocení: 4/5

PS: Nejen Wallander, ale i Mankell bude asi docela zajímavý člověk. Se svou ženou, dcerou Ingemara Bergmanna, žije na střídačku ve Švédsku a v Mosambiku. Vzhledem k sugestivním popisům příšerného švédského počasí, které se knihou táhnou jak červená nit, se ostatně není čemu divit:-)

Henning Mankell: Vrazi bez tváře

• Nakladatel: Host

• ISBN: 978-80-7294-843-7, EAN: 9788072948437

• Překlad: Dagmar Hartlová

• Popis: 1× kniha, vázaná, 287 stran, 13,5 × 20,5 cm, česky

• Rok vydání: 2013

Literární toulky: za Karlem Poláčkem do Rychnova

Ve východočeském Rychnově nad Kněžnou se v roce 1892 narodil český spisovatel a humorista Karel Poláček.

Karel Poláček se v Rychnově narodil v kupecké rodině. Studoval tu i gymnázium, ale byl vyloučen pro špatný prospěch a vzdorovité chování. Vzdělání zakončil v Praze, ale na rodné město nezanevřel, organizoval tu ochotnické divadlo, pro které psal i sám hral. Do tohoto maloměsta umístil i děj románu Bylo nás pět. 

Na Karla Poláčka v Rychnově upomíná řada památek, např. jeho busta nedaleko od zámku. 

Zajímavou možností, jak poznat město a dozvědět se i něco o Poláčkovi, nabízí Městský vycházkový okruh  nazvaný Bylo nás pět.

Památník Karla Poláčka najdete spolu s Židovským muzeem Podoorlicka v bývalé synagoze.

Nejnápadnější připomínkou pak je sousoší Bylo nás pět od sochaře Michala Moravce z roku 2003.

Zilvar z chudobince (po něm se mimochodem jmenuje místní pivo...)

Čeněk Jirsák s psíkem

Eda Kemling

Péťa Bajza

a Bejval Antonín.

Román Bylo nás pět vznikal v době, kdy Poláček čekal na transport do Terezína. Vydání se už autor nedočkal, zahynul v lednu 1945 v koncentračním táboře Gleiwit. Bylo nás pět vyšlo o rok později, v roce 1946. 

Jiří Březina: Na kopci

Česká detektivka ze současnosti.

Je léto, a tak se mi na nočním stolku (polici, houpačce, pod postelí) hromadí knihy lehčích žánrů. Horké počasí nějak přitahuje detektivky... V hromadě severských krváků byla tentokrát i jedna česká kniha, na kterou jsem měla dobré reference ze dvou nezávislých zdrojů. Nelhaly, tuhle detektivku jsem "zhltla" na jeden zátah...

Píše se rok 2000 a v malé šumavské vísce Výtoň tlačí do kopce kolo devítiletá dívenka Marie. Je to trochu zvláštní holčička, moc toho nenamluví, kamarády nemá, spíš jen vše kolem pozoruje. Máma na ni nemá moc čas, buď je v práci, nebo pije, otec neznámý, ještěže je tu babička, která bydlí v sousední vsi. Právě od ní se Marie vrací domů a už se těší, jak si cestu z kopce na kole lesním terénem užije. Jenže nahoře na kopci u kapličky se stane něco zvláštního: Marii se zjeví Anděl a zvěstuje ji tajemství. Alespoň tak to interpretují náboženský založená babička a přivolaný farář. Marie je sice dost otřesená, ale kdo by nebyl, po setkání s nadpřirozenou bytostí? Zázrak, to je něco, co tady všichni potřebovali. A opravdu. Zjevení láká poutníky a turisty, z darů je na kopci vystavěn kostel, ve výroční den se konají poutě, kterých se několik let,  než zemře babička, aktivně zúčastňuje i Marie. Pak ale ze vsi zmizí a o zázraku nechce nic slyšet, vlastně by dost chtěla na vše zapomenout... Legenda si už ale žije svým vlastním životem, byť církev se k ní oficiálně nezná a místní obyvatele ta historie zas tak moc nezajímá.  

Výtoňský zázrak přivede po letech do vsi také Milana, studenta pedagogické fakulty, který o zjevení píše diplomovou práci. Nemá sice k téhle problematice vztah a není ani věřící, ale práci zadal jeho oblíbený pedagog a navíc by mu článek na tohle téma mohl otevřít cestu k novinařině, která ho láká nepoměrně víc než kariéra za katedrou. Milan se pokouší zjistit od pamětníků, jak to všechno tehdy proběhlo, náhodou se setká i s Helenou, která se do vsi přistěhovala nedávno z Prahy, odkud ji vyštvaly děsy související s jejím předchozím povoláním. Jak se posléze dovídáme, Helena pracovala na kriminálce a měla hodně specifickou specializaci... Díky svým zkušenostem přivede Milana k novému náhledu na celou historii. Spíš než zázrak se na kopci udála nějaká velmi traumatická událost. Milan i Helena, každý po svém a jen občas dohromady, se rozhodnou, že vypátrají pravdu... Chce ji ale Marie vůbec znát? Neublíží jí to? A co všichni ti věřící, kteří se sem v půli července sjíždějí z celé Evropy?

Konečně kniha, kde se brutálně nevraždí, ale přesto je to napínavé. Marie je dostatečně tajemná, Milan trochu přitroublý, ale v jádru dobrák, Helena sympatická a akční, všichni dost uvěřitelní.  Děj pěkně odsýpá, nové informace se objevují postupně (třeba odkrývání Heleniny minulosti), šumavské reálie potěší. Divadelníkům ze vsi není možné nefandit, církev vykreslena přesně tak, jak si ji představuji, na studentský život se ještě trochu pamatuji. Lehce jsem se obávala, že amnézie hlavní postavy zmizí následkem shlédnutí ochotnického představení, to by bylo jak z červené knihovny, ale autor to vyřešil jinak, jindy a rozhodně líp. Nevadilo mi, že rozuzlení celé záhady se dalo odhadnout už někdy v půlce knihy, pořád zbývalo dost věcí, které se musely vysvětlit a udát. 

Za mě: dobré. Doufám, že autor ještě někdy něco podobného napíše - tahle kniha totiž vznikla trochu kuriózně: autor se vsadil v práci s kolegyní, že dokáže napsat stejně napínavou detektivku, jako jsou ty severské. Povedlo se mu to:-)

Hodnocení: 5/5

PS: Jediné výhrady, které mám, jsou k obálce. Ta ve mně vzbuzuje ledasco, ale tajemno a chuť si tuhle knihu koupit to určitě není. Ale to je opravdu jen detail...

Jiří Březina: Na kopci

• Nakladatel: Motto

• ISBN: 978-80-7246-719-8, EAN: 9788072467198

• Popis: 1× kniha, vázaná, 376 stran, 13 × 21 cm, česky

• Rok vydání: 2013 (1. vydání)