Carol Rifka Bruntová: Řekni vlkům, že jsem doma

Psal se rok 1984  a v časopise Věda a technika mládeži vyšel článek AIDS: nová metla lidstva? Dobře si na to pamatuji, zaujal  mě a  udělala jsem z něj referát do přírodopisu. Bylo to asi úplně poprvé, kdy jsem se o AIDS doslechla. Vlastně jsme tenkrát ani nevěděli, jak se to správně čte. Z článku každopádně vyplývalo, že není třeba se bát, AIDS je nemocí, která ohrožuje jen feťáky a homosexuály. Mockrát jsem si na to pak vzpomněla, když se o HIV mluvilo všude, když v roce 1988 natočila Chytilová Kopytem sem, kopytem tam, když umřel Freddie Mercury, když jsem viděla Philadelphii... Pravdou je, že současná věda dokáže nástup nemoci oddálit či průběh zpomalit, vyléčit ji lékaři ale stále nedokáží. Protože ale většina nakažených žije v rozvojovém světě, tak byť se jedná o pandemii (40 milionu nakažených), není to problém, který by plnil první stránky novin. Dnes frčí ebola či různé chřipky se zvířecími přívlastky.

Do doby, kdy se o AIDS nic nevědělo, ale o to větší vládla hysterie, čtenáře přivádí kniha Carol Rifka Bruntové: Řekni vlkům, že jsem doma. Ano, píše se rok 1987, Ronald Reagan vystupuje v televizi a nabádá mladé, ať kvůli AIDS zapomenou na sex. Rodině, kde mají syna nakaženého při transfuzi, přestali doručovat poštu... Soudce uspořádá soudní přelíčení na parkovišti, protože pachatel má AIDS. Přenáší se AIDS slinami? Použitím stejné tyčinky na rty? I tohle řeší hlavní hrdinka knihy, čtrnáctiletá June. June žije na venkově (ale v dojezdové vzdálenosti vlakem od New Yorku) se svými rodiči a starší sestrou Gretou. Je to trochu zvláštní holka, samotářská, v něčem dětinská (nejvíc ji baví toulat se lesem a hrát si na středověk) a v něčem překvapivě vyspělá a originální. Dřív si hodně rozuměla se svou sestrou, ale nějak se to pokazilo... Jejím jediným přítelem, důvěrníkem a vlastně i tajnou láskou je strýc a kmotr Finn, bratr její matky. Než zčistajasna skončil, býval známým malířem, June bere do galerií, známých newyorských restaurací, na výlety. Mají podobný vkus, milují historii, rozumějí si beze slov. Strýc učí June poslouchat vážnou hudbu i najít obrys v negativním prostoru obrazu. Jenže strýc Finn zemře a zemře právě na AIDS. June se s Finnovou smrtí nemůže srovnat, nejvíc ji dorazí, když zjistí, že strýc  měl mnoho let přítele a ona to vůbec netušila. Její rodina tohoto muže odsuzuje jako zkrachovance, který Finna nakazil a tím pádem zabil, June se s ním ale tajně sejde a zjistí, že Toby a Finn měli výjimečný vztah a že Toby se s Finnovou smrtí vyrovnává stejně bolestně, jako ona sama. June se díky Tobymu postupně dozvídá více nejen o strýci, ale také o své matce a jejím vztahu k bratrovi, o tom, jak matka obětovala své vlastní malířské nadání rodině.  Díky pravidelným setkáním s Tobym leccos pochopí i o svém vztahu k sestře. Román o dospívání, lehce kořeněný "zakázaným" přátelstvím mladé dívky se smrtelně nemocným homosexuálním mužem. Pohodová atmosféra doby "před-digitální" - žádné mobily, počítače, tablety. Ale pěkně pevná linka, telefonní automaty, noviny, kopírka jen v knihovně. Občas se mi po té době zasteskne, byla to doba i mého mládí.

 

Silný a dojemný příběh - nejen o dospívání, přátelství a lásce, ale také o smrti, předsudcích, obětování se či smyslu života. S ohledem na věk hlavní hrdinky a to, že její přerod ze sebestředné naivní holky do zralosti a dospělosti je hlavním tématem knihy, si asi nejvíc počtou tzv. "mladí dospělí", nicméně ani "my starší ročníky" nebudeme zklamaní. Jednoduchý jazyk, ale vtipné nápady, zajímavé téma, četlo se to samo.

Ukázka:

Když jsme byly malé a Greta na mě ještě bývala hodná, často jsme se navlékly do zimních kombinéz a hrávaly si venku. Lehly jsme si vždycky na sníh, a když nám do tváře dopadaly sněhové vločky, snažily jsme se nemrkat. Greta jednou tvrdila, že jí vločka spadla přímo do oka a že úplně zblízka viděla, jak vypadá. Že by rozpoznala každou její ledovou krystalku. Jenom na vteřinu. Jako by ta vločka byla na okamžik vyřezaná v jejím oku. Prý to byla ta nejnádhernější vločka, jakou si kdy dokázala představit. Dokonce ještě krásnější než andělé. A pak se rozběhla tryskem domů. Chytila mámu za sukni a usedavě se rozplakala, protože věděla, že já tu vločku nikdy neuvidím. A taky věděla, že mi tu dokonalou věc nikdy nebude moct ukázat.

Řekni vlkům, že jsem doma, je románový debut Carol Rifky Bruntové, americké autorky (ročník 1970) žijící aktuálně s manželem a třemi dětmi ve Velké Británii (mrkněte na její stránky: http://www.carolrifkabrunt.com/). Carol Rifka Bruntová vystudovala angličtinu a středověkou historii, živila se psaním pro nejrůznější deníky a časopisy, např. pro The North American Review a The Sun. Debut Řekni vlkům, že jsem doma se po svém uvedení v roce 2012 velmi dobře uchytil, byl přeložen do řady jazyků, získal i několik cen a v řadě anket byl jmenován jako jedna z nejlepších knih roku (např. The Wall Street Journal, O: The Oprah Magazine). Aktuálně píše autorka druhou knihu, tak se máme na co těšit. 

Hodnocení: 90%

Carol Rifka Bruntová: Řekni vlkům, že jsem doma

• Nakladatel: Jota
• ISBN: 978-80-7462-564-0, EAN: 9788074625640
• Originál: Tell the Wolves I’m Home
• Překlad: Ohnisková, Vanda
• Popis: 1× kniha, vázaná, 416 stran, 15 × 21,7 cm, česky
• Rok vydání: 2014 (1. vydání)

Marek Šindelka: Mapa Anny

Na tuhle knihu jsem byla hodně zvědavá. Od Marka Šindelky jsem zatím nic nečetla, ale už jsem o něm dost slyšela. Před dvěma lety dostal Magnesii Literu za prózu (Zůstaňte s námi), Mapa Anny se zase umístila na 6. místě v loňské anketě Lidových novin o knihu roku.

Oficiální anotace

Mapa Anny je nový povídkový soubor Marka Šindelky, nositele Magnesie Litery za prózu z roku 2012. Objektem autorova pozorování jsou opět vztahy: nebezpečné, zničené, vyhořelé, vyčpělé. Povídky jsou zároveň intimnější a přímočařejší, jsou smyslné i smyslové. V silných textech nahlížíme do vztahů, které byly kdysi krásné, ale už nejsou, anebo se nedařily od počátku, ale aktéři o tom neměli ani tušení.Poslední noc, poslední dějství. Nebezpečné vztahy v přímém přenosu.

Hmmm. Sehnala, přečetla a jsem v rozpacích... Zjevně už zase nepatřím mezi cílovou skupinu, protože mě to vážně moc nebavilo. Některé povídky jsou lepší, hlavně ty na začátku knihy (Štafeta, Kopie), další mi připadaly nekonečné. Postava Anny se povídkami tak nějak prolíná, v různých životních obdobích i situacích. Jinak se tam ale toho moc neděje.  Jako celek mi to nějak nedrží pohromadě.  Kupení detailů, popisy prostředí, snaha o jakousi exkluzivitu, sociální sítě nejen ty internetové, sebestřednost autora. Takový pop. Literární Tomáš Klus. Existencionální odcizení na straně jedné a tělesnost na straně druhé. Vzpomněla jsem si na jednoho starého Viewegha: Povídky o sexu a manželství. Jenže ten byl mnohem zábavnější.  Ano, je tu pěkná práce s jazykem, sem tam mi kniha připomínala spíš básnickou sbírku, než prózu.  Popisy, pozorování a postřehy, ty autorovi jdou. Tváří se to jako literatura pro náročnějšího čtenáře, ale mám pocit, že je to jen taková póza, nebo marketinkový záměr. "Čtu tuhle knihu, je to náročné čtení, inu, i já jsem náročný čtenář." Jednodušeji - už to asi nechápu. Šindelka je mladý autor, píše pro mladé o tom, co každodenně prožívají.  Jsem vcelku dost ráda, že jsem z životního období, kdy jsou "vztahy"  a jejich řešení na denním pořádku už "vyrostla". Anebo jinak - asi se radši nechám ovlivňovat Janou Šrámkovou nebo Petrou Hůlovou, přijdou mi prostě "opravdovější". 

Po třech dnech marně vzpomínám, co mě v knize něco zaujalo a jestli si vůbec něco pamatuju. Medúza vznášející se v akváriu jako srdce Architektova domu? Originální zbavení se nechtěného přítele přenecháním jiné? Afekt dítěte na pařížském dvorku? Možná léta dozrávání s o tolik starším Architektem? Jak se knihou prolíná motiv vrásky a krystalu? To, jak spolu skončí lidé, kteří se vlastně nesnášejí? Náhodně poskládané okamžiky... Přiznávám, že jsem se docela těšila, až tu knížku dočtu a odložím... Pocit, který si odnáším: Proč jsou všichni takoví utrápení? Ale vcelku chápu, že dívky kolem pětadvaceti z Marka Šindelky šílejí... :-) Když on je navíc na fotkách takový charismatický:-)

FOTO: Petr Horník, Právo

Ukázka z knihy:

Žena protestuje, že si vymýšlím, a já musím pracně přísahat a dokazovat, že je to všechno pravda, že v devadesátém prvním bychom tady v tuhle hodinu okamžitě letěli přes zábradlí, ale je to jedno, ta doba je už dávno pryč, zapadlá v učebnicích dějepisu, které za dvacku prodávají v antikvariátech, čas neovládá zastaralý znak plus, ale děsivé práskání biče druhé mocniny, čas se zkracuje a smršťuje, řítí se střemhlav do nekonečna, je ho čím dál víc, je čím dál rychlejší, hromadí se a množí ve všech nádržích, které jsme si na něj vymysleli. Kdysi lidé chodili šeptat příběhy do dutin stromů, do puklin ve zdech. Dneska každou minutu přibude na YouTube dvacet čtyři hodin času, to znamená čtyři roky za den. Ten nehmotný tvor roste a roste, snědl vůz s koňma i s pantátou, snědl selku i se selatama a tebe, tebe sní taky, cha cha, seděli jsme ostatně dávno v jakési cukrárně s výhledem na probouzející se město, pili jsme kafe a v zubech drolili ještě horké rakvičky se šlehačkou.

...

Každé zlo se nakonec změní ve zvrácenou romantiku. V produkt. V komický obchodovatelný artikl. Hitler je skutečná spása marketingu. Nazvi něco Hitler a máš vyhráno. Anno, věř mi: za Hitlerem se lidé otáčejí jako za pěknou dívkou. Hýbej Hitlerem ze strany na stranu a lidé jej budou sledovat jako tenisové utkání. Každá historická osobnost se změní ve značku, v žalostný symbol složený ze dvou tří wikicitátů. V něco, co se dá konzumovat s chutí, snadno, rychle a dobře se to tráví.

Hodnocení: 60%

Marek Šindelka: Mapa Anny

• Nakladatel: Odeon
• ISBN: 978-80-207-1577-7, EAN: 9788020715777
• Popis: 1× kniha, vázaná, 136 stran, 13,3 × 20,6 cm, česky
• Rok vydání: 2014 (1. vydání)

František Nepil: Po Praze chodím

U rodičů pod stromečkem útlá knížka kdysi populárního humoristy s nezaměnitelným pomalým hlasem. Hodně hubená (sotva 70 stran bez předmluv a doslovů, k tomu font jak pro první čtení) - že by zase nějaký předvánoční trik snažící se vytáhnout peníze z kapes pamětníků za jakýsi nově pospojovaný výběr fejetonů? Jaké bylo moje překvapení, když jsem zjistila, že to opravdu reklamní záležitost je, ovšem už z roku 1982! U Františka Nepila si procházku po pražských restauracích a vinárnách sdružených v podniku Restaurace a jídelny Praha 1 (zkratka RaJ) objednal jako jakýsi propagační materiál tehdejší podnikavý ředitel podniku (pro upřesnění - nebyl to Jiří Paroubek). Knížečka se pak rozdávala význačným hostům a štamgastům popsaných restaurací a vináren jako originální present a dočkala se několika reedic (tahle poslední z roku 2014 je snad už 5. vydáním). 

A co dnešní pohled? Je v něm víc nostalgie, protože řada podniků v knize uvedených už neexistuje, příp. se změnila v restaurace, kam se běžný smrtelník nemá šanci podívat, pokud není ochoten/schopen zaplatit za večeři čtyř a vícemístnou sumu. V popisech jednotlivých míst je každopádně dost zajímavostí, hlavně z historie. Události s hospůdkami spojené jsou často popsané s nadsázkou, jen bych tu čekala více humoru, vzhledem k osobě autora.  Co mě zaujalo? Třeba to, že U Zelené žáby kousek od Staroměstského náměstí propil prémie za popravu 27 českých pánů kat Jan Mydlář. Jeho autentický podpis je prý zase v malostranské restauraci U Mecenáše, kde býval pravidelným hostem (a propíjel tu běžné výplaty). A víte, že restaurace U malířů se opravdu jmenuje podle zástupců uměleckého řemesla, kteří to tu vlastnili? Ovšem šenk vydělával víc než malování... 

Knihu stojí za to prolistovat i kvůli ilustracím Pavla Lisého. Jedná se o krásné perokresby, které zachycují Prahu osmdesátých let minulého století, tj. s minimem turistů a zaparkovaných aut (a když už, tak jsou to škodovky či trabanty). Pavel Lisý (1912 - 1990) ilustroval za svého života mnoho knih, jeho nejrozsáhlejší prací byla ilustrace desetidílného Naučného slovníku zemědělského. V týdeníku Rozhlas  vycházely jeho portréty významných osobností vědy a kultury, jak je ale znát z této knihy, zajímala ho i Praha a v ní třeba pražská domovní znamení (ta vystavoval dokonce na samostatné výstavě). 

Co mi u čtení chybělo? Typický autorův přednes. Dílko ale existuje i ve formě audioknihy, kde je vypravěčem Petr Nárožný, to by možná mohlo fungovat. 

Říkám si, že by možná stálo za to ty podniky po 30 letech obejít a zhodnotit současný stav. Už jen pro ty názvy...  U tří housliček, U Plebána, U Pavouka...  Kaváren, restaurací a vináren je v knize pár desítek, to by se asi dalo. Dám vědět, až se do toho pustím:-)

Hodnocení: 70%

František Nepil: Po Praze chodím

• Nakladatel: Knižní klub
• ISBN: 978-80-242-4464-8, EAN: 9788024244648
• Popis: 1× kniha, vázaná, 80 stran, 13,3 × 19,1 cm, česky
• Rok vydání: 2014