neděle 9. března 2025

École de Paris: Umělci z Čech

École de Paris: Umělci z Čech a meziválečná Paříž - výborná výstaava ve Valdštejnské galerii, kterou jsem stihla na poslední chvíli. Úplně mě nadchl Otakar Kubín. A pak zralé, životem unavené ženy F. Z. Eberla. Moc pěkné.
École de Paris: Umělci z Čech a meziválečná Paříž

Řekne-li se „čeští umělci v meziválečné Francii“, každému se dnes vybaví především jména František Kupka, Josef Šíma, Jindřich Štyrský a Toyen. Řeklo-li se totéž umění milovnému Pařížanovi dvacátých let, vybavil si v prvé řadě jména Georges Kars, Othon Coubine a François Zdeněk, nebo François Maurice Eberl. Právě oni se dokázali nejvíce prosadit na pařížské meziválečné umělecké scéně, jejich díla se objevovala v prestižních galeriích a na stránkách výtvarných časopisů. Byli součástí kosmopolitního uskupení umělců usazených především na Montmartru a Montparnassu, označovaného jako pařížská škola. 

Projekt se proto pokouší zmapovat Karsovu, Kubínovu a Eberlovu pozici v pařížském uměleckém provozu a připomenout jejich účast na výtvarných salonech a kolektivních výstavách. Vedle řady dosud neznámých děl od těchto tří autorů, která tvoří jádro výstavy, ukazuje také obrazy Edity Hiršové a světově známých autorů jako Amedeo Modigliani, Chaim Soutine, Jules Pascin, či Chana Orloff. 

Pro pařížskou školu je charakteristické míšení stylů, i jistá stylová hybridita způsobená právě oním kosmopolitním prostředím, v němž díla vznikala, umožněným aurou meziválečné Paříže jakožto uměleckého centra moderních uměleckých proudů. Nesporné však je, že společenský kontext, v němž tito umělci žili a tvořili, generoval v jejich tvorbě příbuzná témata: k charakteristickým námětům patřily portréty současníků, v civilu či v různých kostýmech, včetně jejich obchodních zástupců a galeristů, městské krajiny, výjevy z pouličního života chudinských čtvrtí Paříže, modelky, prostitutky, scény z kabaretů a cirkusů, pohledy do ateliérů, kaváren, zábavních podniků aj. – tedy soudobý život meziválečné Paříže.  S těmito tématy se tedy na výstavě setkáme především. Vedle toho jsou ale bohatě zastoupeny i Coubinovy krajiny z jižní Francie, a vůbec poprvé je představen soubor děl O. Coubina, který do své sbírky získal bratr Gertrudy Steinové Leo Stein.

čtvrtek 6. března 2025

Sochařská zahrada Muzea Kampa

Muzeum Kampa je příjemná galerie moderního umění v centru Prahy. A i když třeba nemáte potřebu jít se podívat dovnitř na výstavy, můžete si prohlédnout inspirativní prostředí venku. Najdete tu sochařskou zahradu, příp. se můžete podívat i na terasu. 
Vojtěch Kovařík - Ares
Marian Karel - Architektura
Tomáš Rajlich


Aleš Veselý - Váha tlaku neurčuje  prioritu postavení obou Blíženců

Michal Gabriel - Jezdec

Eva Kmentová - Žena na Slunci
Milan Dobeš - Reflexní reliéf
David Černý  - Mimina

 

pondělí 3. března 2025

Jaroslava Pokorná: Maminka není doma

Herečku Jaroslavu Pokornou jsem poprvé zaregistrovala asi tak před čtvrtstoletím (a možná to bylo i dřív) v Divadle v Dlouhé. Hrála divačku, která příšla pozdě do divadla a prodírala se po začátku představení přes diváky na své sedadlo uprostřed řady přede mnou. Jan Vondráček na ní z jeviště křičel: "Sto korun, sto korun stojí nejlevnější hodinky od Vietnamců!" Neuvěřitelné, jaké kraviny si pamatuju... A to ani netuším, co to bylo za hru... Pak jsem ji začala  pravidelně vídat v menších rolích na divadle i ve filmu (Nuda v Brně, Hořící keř, Šarlatán,  naposledy třeba Výjimečný stav). 



Jaroslava Pokorná absolvovala herectví na pražské DAMU (1968). Již za studií hostovala v Realistickém divadle Zdeňka Nejedlého a Vinohradském divadle. V Realistickém divadle pak působila bezmála čtvrtstoletí (1968–1991). Po zániku této scény a její transformaci v Divadlo Labyrint zde setrvala i nadále (1991–1998). Po roce 1998 pohostinsky vystupovala v různých divadlech v Praze (Divadlo v Řeznické, Dejvické divadlo), jako nápověda působila v Divadle v Dlouhé, pracovala též pro charitativní Společnost Duha, jako herečka byla žádaná i mimo Prahu (Kladno, Příbram, brněnské divadlo Husa na provázku). Byla lektorkou taneční výchovy v ZUŠ v Praze-Modřanech, pod vedením Ivana Vyskočila absolvovala postgraduální studium na DAMU a na divadelní fakultě působí jako odborná asistentka herecké výchovy.

A právě u Ivana Vyskočila se Jaroslava Pokorná dostala k autorskému čtení, které dalo vznik i knize Maminka není doma - aneb jak píše Mistr v předmluvě knihy:

Nejeden i nejedna z těch, kdo se na autorské čtení dají, kdo se o ně pokoušejí, kdo se mu učí, nejednou sotva může pochopit, že to, co čte, co sděluje, vyvolává u těch druhých takový zájem a oblas, takové sdílení, ba takový přesah. Tím začíná uvědomování a vyjasňování vlastního i společného tématu. A snad každý postupně objevuje svoji řeč, svoji mohoucnost, svůj výraz a příběh. A zakusí, ne-li zakouší, tak nebo onak takzvanou katarzi, ono pozvednutí duše z prachu. Snad každý. Ovšem někoho je třeba na to upozorňovat.

V podstatě je to o tom, že řeč je dar, který člověk dostal, aby dosvědčil, kým je. A je to ovšem taky o tom, že řeč je ten nejnevinnější i nejnebezpečnější ze všech darů, které člověk dostal.

Takže teď konečně i něco k Jaroslavě, Jarce, Jarušce, Járince, Járině Pokorné, herečce profesí, a k výboru z jejích textů, vzešlých z autorského čtení. Je to tak, že zpočátku nic psát nechtěla, a prohlašovala, že nenapíše, protože nemá o čem psát a psát neumí. Pak se přece jen pokusila. Asi z pocitu povinnosti, odpovědnosti a nejspíš i zvědavosti. A jak to zkoušela dál, tak se druzí na jejíčtení stále víc napojovali a těšili.

Tyble vytištěné texty jsou ovšem bohužel bez jejího čtení  a projevu vůbec. Je čeho litovat. Ale ten proces zrodu, to orální gesto a dění řeči jsou v nich přítomné. Živé, leč skryté. A pro setkání s nimi v úplnosti a tak nejspíš i pro jejich vychutnání a pro užitek, inspiraci z toho plynoucí stojí za to si ty texty, aspoň některé, číst nahlas. Zkoušet to čtení nahlas, příležitostně, pozvolna, dle nálady a chutě, zprvu nejspíš někde o samotě pro sebe. Ale dostatečně nahlas, tak nahlas, aby se tomu čtení dalo naslouchat, aby se dalo sledovat jako projev někoho druhého, aby skrze to došlo k tomu zdvojení, k dialogickému jednání a bře, která navozuje úplnější, celostnější zážitek a pochopení. Snad ten pokus, ne-li pokoušení, za to stojí, jsou-li po ruce a k užití takové texty. Snad se to riziko vyplatí.



Na knížku jsem narazila náhodou - před vánoci se v nakladatelství Brkola konala velká slevová akce, při které jsem do košíku přihodila i tuto knihu povídek.

Oficiální anotace: 
Knížka, ve které se prolínají dětské vzpomínky na padesátá léta s groteskními zážitky normalizačního bezčasí i listopadové a polistopadové éry. Ze zábavného rozpomínání, které svou mluvností a výmluvností nezapře, že autorka je herečka, vyplouvá na povrch hlubší příběh o hledání maminky. Té skutečné, tragicky ztracené v dětství, i té, jíž se stala vypravěčka.  

Bylo to zajímavé. Mimořádně krátké povídky - jedna, dvě, max. tři stránky - pokrývají nejrůznější situace a životní údobí. Mládí prožité v internátu ministerstva zahraničních věcí, protože rodiče působili dlouhodobě v zahraniční (vzpomínáte na Pelíšky a kluka Eliena - ten bydlel přesně ve stejném zařízení), tragická ztráta matky při autonehodě, roky na uměleckých školách a pak v angažmá, bydlení u rodinných přátel, vztahy a rozvody, výchova dcer a péče o vnoučata. K tomu širší příbuzenstvo, kolegové, sousedé, příp. i příhody náhodných lidí kolem. Čte se to dobře - některé příběhy jsou zdařilejší, jiné méně, ale v tomhle množství to vlastně vůbec nevadí. 

Předpověď

Když děda odešel do důchodu, zvyknul si každý večer sledovat v televizi počasí, aby věděl, jak se zařídit na druhý den. Býval sokolem, potrpěl si na řád a neponechával život náhodě. Když slečna zahlásila jasno, třicet pět stupňů nad nulou, stál pak po pás ve vodě a velel delší tempa, dýchej z hluboka, nepospíchej, výborné a teď půjdu o krok dál a znovu. I kdyby trakaře padaly a kluci modrali mrazem. Pakliže zahlásila zataženo s deštěm, uchýlil se do dílny a připravil program na zítřek. A tak se stávalo, že za parných veder učil kluky šmirglovat, brousit, zatloukat hřebíky, klížit, vyrábět krabičky na šití a prkýnka s ozdobným nápisem Praha vytlučeným z hřebíčků.

Babička lítala od plotny ke dřezu, ať bylo jakkoli, a že je možno vyvětrat peřiny a vyprat cejchy, zjišťovala po ránu pohledem k nebi. Na konci prázdnin zastavilo u branky auto, do kterého nastěhovala lísky s čerstvou zeleninou aby děti nejedly tu chemii z obchodu, lahve s okurkami, červenou řepou, kompoty a rybízovou šťávu. Pro jabka a ořechy si ještě přijedete, řekli na rozloučenou a zamávali.

Když děda zůstal sám, vyměnil zahradu s domem za garsonku v paneláku. Vstával v šest ráno, oholil se, vzal si košili, kravatu a sako a jel přes celou Prahu na hřbitov. Poseděl na mramorovém obrubníku, zalil macešky a na zpáteční cestě si koupil láhev becherovky, kterou vypil před prázdnou obrazovkou.



Pokud se vám tahle kniha přimotá do cesty, přečtení vám určitě neublíží:-) 



Hodnocení: 80 %

Jaroslava Pokorná: Maminka není doma


  • Nakladatel: Brkola
  • EAN: 9788090384200
  • ISBN: 80-903842-0-X
  • Doporučená prodejní cena: 99 Kč
  • Popis: 1× kniha, vázaná, 128 stran, česky
  • Rozměry: 13 × 19 cm
  • Rok vydání: 2006 (1. vydání)