Eva Zábranová: Flashky

Mám docela ráda každoroční anketu Lidových novin o Knihu roku. Osobnosti (nejen) z oblasti kultury dávají hlasy knížkám, které je v právě uplynulém roce zaujaly. Zpravidla se nejedná o bestsellery, ale o knihy, které z knižní produkce vybočují, které jsou zajímavé a stojí za přečtení. V loňskem roce se na čtvrtém místě umístila útlá kniha Evy Zábranové Flashky, a tak mi nezbylo, než se do ní pustit:-)

Eva Zábranová je dcera (a jediné dítě) významného českého básníka, spisovatele a překladatele z ruštiny a angličtiny Jana Zábrany. Jan Zábrana to neměl v životě snadné. Oba jeho rodiče skončili v 50. letech z politických důvodů v komunistických lágrech, Zábrana nemohl studovat, musel se vystěhovat z rodného domu v Humpolci, odešel do Prahy a pracoval v dělnických profesích. V té době se seznámil s Bohumilem Hrabalem, Vladimírem Holanem, Jiřím Kolářem, jeho celoživotním přítelem se stal Josef Škvorecký. V polovině padesátých let začal Zábrana překládat, v šedesátých letech mu vyšlo několik básnických sbírek, ve spolupráci se Škvoreckým vydal pár detektivek. Za normalizace mu jeho vlastní tvorba vycházet nesměla, Zábrana trpěl depresemi a dalšími psychickými a zdravotními problémy, onemocněl cukrovkou, v polovině 80. let pak zemřel na rakovinu jater.

Jan Zábrana

Zábrana patřil mezi nejvýznamnější české překladatele, měl široký záběr, překládal Jesenina i Alana Gingsberga či Sylvii Plathovou. Jeho překlady provázely i eseje o překládaných autorech, které posléze vyšly jako samostatná díla. Jan Zábrana si celý život vedl deníky - o době, životě, svých názorech, literárních událostech. Výbor z deníků byl pod názvem Celý život vydán v roce 1992 a získal řadu ocenění.

Ke třicátému výročí úmrtí Jana Zábrany napsala jeho dcera Eva (nar. 1964) knihu Flashky. Název knihy je nejednoznačný,  dá se číst jako "flašky" nebo může připomínat krátké záblesky vzpomínek. A tohle je opravdu vzpomínková kniha, byť velmi specifická. Eva Zábranová zdědila po otci literární talent, jednotlivé kapitoly knihy (je jich 24) jsou krátké, úderné, koncentrované. Začíná dětstvím, stylizovanými vzpomínkami na vlastní narození, píše o vztazích s rodiči a prarodiči, o jejich osudech.  Je tu třeba zveřejněn dopis Milady Horákové babičce Jiřině, spolupracovnici z České strany národně sociální. Hlavně ale píše o svém otci: "... jeden z největších lidí, které tato malá zem nosila". "Překladatel jako táta se u nás rodí jednou za 50, 100 let, jak napsal Patrik Ouředník". "Žádný takový mozek se mi už nikdy v životě nepodaří potkat".

Otce velmi obdivovala, byl jejím celoživotním spojencem. Spolu se dívali na filmy mládeži nepřístupné a cpali se cukrovím, spolu odporovali trochu autoritativní matce, byla to Eva, kdo odpálkovával nevítané návštěvy a hledal výmluvy pro poslíčky z redakcí, kteří dolovali ze Zábrany  překlady po termínu.  Velká pozornost je v knize věnována otcovým přátelům - třeba Emanuelu Fryntovi, Mikuláši Medkovi, Františku Jungwirthovi nebo třeba Allanu Ginsbergovi, kterého Eva na prahu dospělosti poznala blíže i sama, občas se tu mihnou i přátelé z lékařských či jiných kruhů, nezapomíná se ani na členy redakce Odeonu, kde pracovala matka Marie (a také třeba Daniela Hodrová).

Pro některé ze zmiňovaných osob byly vzpomínky Evy Zábranové asi překvapením, protože tahle dáma si při svých tvrzeních servítky opravdu nebere. Naváží se do příbuzných, blízkých známých i přátel, na každého něco má. Je nadmíru kritická, z textu je cítit i vlastní deziluze.  "Jak se ještě dokázal smát při morbidně vyhýkaných Silvestrech, kdy už odepsané smrtky a upsané mrdky vydupávaly ze sraček jedinou zábavu pro všechny si rovné".  Matka z knihy vychází jako pěkná stíhačka, Havlovi vyčítá fešácký kriminál, Škvoreckým je dokonce věnována celá jedna kapitola. "Škvorecký byl podle mne přezíravý a povýšený člověk, který neuměl mít nikoho doopravdy rád, tak byl sebestředný. Tátou milovaný Pepík - moje největší zklamání."  Těžko říct, jestli se všemu, co Eva Zábranová píše, dá věřit. O otázce autorství některých knih a překladů (spor se Škvoreckým, který se objevil až po Zábranově smrti) se dlouze diskutovalo, Patrik Ouředník texty dokonce podrobil podrobné jazykové analýze. Jestli jsou autentické vzpomínky např. na to, že Škvorecký odmítl pomoci Evě, která se v létě 1989 chystala emigrovat, to už se také nedozvíme, všichni ostatní aktéři (Ivan Medek i Josef Škvorecký) jsou již po smrti. Občas jsem měla z knihy pocit, že psaní je pro Evu Zábranovou jakousi vlastní terapií, jak se s životem a životními nezdary vypořádat. V této souvislosti musím přiznat,  že mě docela děsilo, jak lhostejně se tehdy vychovávaly děti, byly trpěny, pokud nedělaly hluk a neotravovaly - otcové přece museli psát, překládat, či debatovat a opíjet se s kamarády...  A i když takový nebyl přímo Zábrana, ani jejich rodinné zázemí zrovna idylku nepřipomínalo.

Kniha přináší subjektivní pohled na kulturní a společenský život 60. až 80. let, na dobu, kdy se všichni znali, měli spoustu času, hodně kouřili a pili a neustále vedli intelektuální debaty, ve kterých řešili svou tvorbu a režim. Potkáme tu řadu lidí, kteří se posléze dostali do učebnic, příp. se s nimi stále potkáváme v médiích a poznáme je v situacích, které je samotné zpětně asi moc netěší. Knížka je velmi čtivá, prakticky se nedá odložit, a to i přesto, že čtenář s autorkou leckdy nesouhlasí, nechápe ji, příp. ho negativní výlevy děsí. Podobné knihy se na našem trhu zase tak často nevyskytují, takže chápu zájem, které vydání vyvolalo. A chápu i rozporuplné reakce, které knihu provázejí. Vlastní názor si ale musí udělat každý sám.

Hodnocení: 80%

Eva Zábranová: Flashky

• Nakladatel: Torst
• ISBN: 978-80-7215-480-7, EAN: 9788072154807
• Popis: 1× kniha, brožovaná, 140 stran, 14 × 19,5 cm, česky
• Rok vydání: 2014 (1. vydání)