Petru Dvorákovou znám jako tu, co měla v mládí anorexii a tu, co napsala knížku pro teenagery o florbalu (takhle mi alespoň utkvěla z těch několika časopiseckých rozhovorů, které se mi dostaly do rukou). Četla jsem od ní jen její povídkovou knihu V síti, která se mi, ač povídky nepatří k mému oblíbenému žánru, docela líbila. Loni se stala jednou z nejprodávanějších knih její Dědina, která má aktuálně na Databázi knih 532 hodnocení a vysoké skóre 82%. Konečně jsem se k ní "pročetla" i já.
Knihu tvoří čtyři kapitoly, které vyprávějí příběh několika rodin z jedné vesnice na Vysočině. Orientace v osobách není úplně jednoduchá, všichni se tu jmenují v lepším případě Jarin, Jiřin, Pavlin, Maruna, Heluna, v horším pak mladá Smejkalová či prostřední Moravcová. A všichni tu spolu a vedle sebe žijí a mluví nářečím, což je tedy mimochodem skvělý nápad a hlavní deviza knihy. Slovníček pojmů ze začátku knihy jsem nepotřebovala (tedy až na kotouček = kolečko), ale za jazykovou invenci dávám sto bodů.
"Že prej si letos připravi s vostatníma holkama tady nejaký tanečky na vodpoledne. Než začne hrát kapela pro všechny. A taky připravila. Ale dyž sem to viděla, říkala sem si, že jí ten její tata nedá po hubě. A eště k tomu stáhla vostatní žaby. Už dyž pustila tu jejich divokou muziku, věděla sem, že to bude pro vostodu. Dyž ale potom nastoupili na parket, vejstřihy, že jim ty jejich prsa div nevypadly, a na hlavách kovbojský klobouky jak nejaký šlapky, a takový kraťase, že jim lezly pulky prdelí, to bylo moc na lecjakou mamu v dědině. A eště si holka myslí, jak se jí to povedlo. Bodejť by chlapi z dědiny nepleskali. Strarýmu Moravcovi div nekapaly sliny z huby. A takovádle mně tady voblbuje Zbyňka. Já bejt jeji mamou, spraskám ju a nehne se na krok z domu. Dyby ju rači popohnali k pořádný práci.
Co se ale týče obsahu, tam už se takové nadšení nekonalo. První kapitola je o pětileté neposedné Petruně, kterou hlídá babička ze staré školy. Schválně, kdo může za to rozšláplé kuře? Hlavním hrdinou druhé kapitoly je Laďa, který se svou Marcelou čeká čtvrté dítě a chodí si přivydělávat jako řezník na zabíjačky. Jitrnice, jelita, prejt, rum, pivo, krev, sex, závist a nenávist... "na pívem politých stolech najít sebevědomí...". Třetí část mapuje rodinu Brabcových, dříve statkářů, dnes zase statkářů. Starý Josef chce znovu vybudovat to, co kolektivní hospodaření zničilo, jeho žena Maruna prodává v konzumu, s každým chce být zadobře a všechno dělá postaru, jak byla zvyklá z domova (vtipná historka o ořezávané sekané). Jejich syn Zbyňa má už všeho dost, chce se mít dobře a nechce se mu dřít (a hlavně nechce dojídat k večeři potraviny, kterým končí záruka a které by Maruna v konzumu neudala). Každý si něco myslí a myslí si, že ten druhý si něco myslí, ale velmi často to ten druhý tak nemyslí (to je pěkná věta, co?) - u Brabců spolu totiž nemluví, oni si "rozumí" beze slov, uff. Je to vidět.... No a co teprve u starých Vavírků. Stará bába je na svého dědu alergická, cokoliv udělá, to ji rozčílí (a bude to asi trochu vzájemné). A nakonec se všichni porafou kvůli tomu, kdo se bude o starouška po úraze a na stará kolena starat. To je v kostce (bez odboček k provdaným dcerám, proradným snachám, nemocným psům a nevděčným kočkám) děj celé knihy. Čekala jsem, jestli se to nakonec nějak propojí, jestli tam je něco jako úvod, stať a závěr, příběh, který se bude prolínat celou knihou, ale nedočkala jsem se.
Na druhou stranu - četlo se to samo, četlo se to skvěle, atmosféra jak u Petry Soukupové nebo Jiřího Hájíčka, k tomu to nářečí, no kam se hrabe Radka Třeštíková se svým Veselím. A samozřejmě: obraz české vesnice jak vyšitý - už tam skoro 20 let nebydlím a pořád se mi to zdá málo... Jen teda osobně doufám, že těch starých lidí plácajících se mezi kuřinci a vzpomínajících na to, že líp už bylo, přece jen taky trochu ubývá (i když někdo toho Zemana holt volit musí, že?) Vesnička má, středisková: kniha, která zaujme líčením konfliktů mezi mladými a starými, mezi tradicí a dnešní náročnou dobou, nepochopením mezi pohlavími, prostě zobrazením reality každodenního (a nejen venkovského) života. Jako román (nota bene dle anotace humorný) to ale na mě nefunguje, možná spíš jako sbírka čtyř více či méně samostatných (a tragikomickým) povídek.
Poté, co jsem knihu dočetla, jsem zjistila, že na vnitřní stranu přebalu nakreslila Petra Dvořáková vlastní rukou mapu dědiny. Tak jsem si to konečně prošla a zjistila, kdo s kým a proč a za kolik. Dobrá pomůcka, nepřehlédněte :-)
Dědina je jednohubka na dva večery, kniha, která nadchne formou, jazykem a syrovostí sdělovaného, spíše než příběhem. Asi jsem neměla mít tak velká očekávání. Přesto ale za přečtení stojí a užijete si to.
Hodnocení: 80%
- Nakladatel: Host
- EAN: 9788075774767
- ISBN: 978-80-7577-476-7
- Popis: 1× kniha, vázaná, 248 stran, česky
- Rozměry: 14 × 20,8 cm
- Rok vydání: 2018 (1. vydání)
Žádné komentáře:
Okomentovat