James C. Hunter: Služebník

Služebník: prostý příběh o leadershipu -  to je kniha z kategorie "osobní rozvoj",  která se ke mně dostala díky nakladatelství Baroque partners.

Možná se divíte, co se mi to tu objevuje za knihu. Osobní rozvoj? Nenechte se zmást, já tyhle knihy doopravdy čtu a to docela pravidelně, jen na ně málokdy píšu recenze. Kniha Služebník je výjimkou, a to proto, že ke mně díky nakladatelství Baroque partners, s.r.o. připutovala jako recenzní výtisk:-) Díky. 

O čem tedy kniha je? Ve stručnosti o vedení lidí, o tom, že by šéfové měli používat hlavně svou autoritua nikoliv moc a sílu, a že hlavní je respekt, odpovědnost a zájem o lidi kolem sebe. V zásadě tedy nic nového, spíš principy, které řada z nás (bohužel nikoliv většina z nás) považuje za přirozené.

Zvláštní je styl, jakým je kniha napsána. Příručky tohoto typu jsou obvykle plné odrážek, návodů na vyzkoušení, tabulek a resumé. Tahle kniha je naprosto jiná, je totiž psána formou příběhu, příběhu s poučením.

Hlavním hrdinou je sice profesně úspěšný, ale tak trochu vyhořelý byznysman John. Najednou má  - po letech, kdy se vezl na vlně úspěchu - pocit, že se dětem i manželce odcizil a že jeho zaměstnanci se ho jen snaží obrat o peníze. Co takový John udělá? To byste nečekali! Vyrazí na týdenní kurs leadershipu do kláštera! A kdo ten kurs vede? Další překvapení - místní mnich, ovšem kdysi eso na Wall Streetu! A tak John stráví s bratrem Simeonem a svými novými "spolužáky" (pastorem, vojenským instruktorem, ředitelkou školy, trenérkou basketbalu a zdravotní sestrou) týden. Během lekcí se zabývají tím, co to ten leadership vlastně je (dle jejich definice "dovednost mít takový vliv na lidi, aby pracovali dobrovolně a s entuziasmem plnili úkoly pro všeobecné dobro"), snaží se definovat, co pro ně znamená autorita a kdo v jejich životě autoritou byl a proč, řeší důvěru i vztahy. Dojde i na lásku a Ježíše, inu, jsme přeci jen na půdě kláštera a i pro autora jde o velké téma.

Musím přiznat, že ač principy, ze kterých hlavní myšlenka knihy vychází, jsou mi poměrně blízké, tak ten příběh byl pro mě dost schematický. Účastníci kursu kladli ty správné otázky a přispívali životními zkušenostmi přesně tak, jak se v danou chvíli hodilo, negativní hrdina byl nesympatický tak akorát,  hlavní hrdina vše pochopil a jeho nový život už bude jen plný lásky a porozumění. Na druhou stranu se to ale vcelku dobře četlo, těch 187 stran příběhu (bez obsáhlé předmluvy) jsem zvládla za večer a i po přečtení ve mě zůstal docela příjemný pocit, že to nebyl večer zabitý a zbytečný. Život mi tahle kniha nezměnila, to ostatně dosud asi žádná přečtená, leč inspiraci a materiál k utřídění vlastních myšlenek na dané téma tu určitě najdete, a to bez ohledu na to, zda jste věřící či nikoliv.

Ještě ke knize samotné - přiznávám, že přebal mě docela vyděsil. Přesně ten typ obálek, které mě v knihkupectví odpuzují. Hlavně, aby tam bylo dost recenzních výkřiků a informace o prodaných výtiscích! Jenže - když jsem vygooglila obálku původního vydání (až na použitý jazyk téměř identickou), došlo mi, že to zřejmě bude požadavek autora. Měl by si ale asi uvědomit, že během těch skoro 15 let od prvního vydání se grafika i styl písma změnily... Zlatá devadesátá, patkové písmo v názvu, stínování, to tedy aktuálně zrovna nefrčí. O té děsivé fotografii autora na vnitřní obálce raději ani nemluvím (naštěstí jsem si ji všimla až po přečtení knihy). Na webových stránkách Jamese Huntera je možné pustit si Hunterovu přednášku na téma Servant Leadership (v angličtině) z roku 2013, myslím, že aktuálně vypadá líp... (video zde: https://www.youtube.com/watch?v=NFhJDpqGOLo)

Suma sumarum - máte-li rádi knihy z kategorie osobní rozvoj a chcete si přečíst i něco jiného, než klasickou příručku (a snesete-li trochu řečí o boží lásce), asi s touhle knihou nešlápnete vedle. Nikdo tu do Vás nebude hustit informace o tom, jak vyprazdňovat inbox, provádět týdenní plánování či jak si poradit s e-mailem. Dostane se Vám spíš návodů na to, jak spokojeně žít, rozvíjet vztahy s lidmi kolem Vás, naučíte se na své blízké a jejich potřeby více myslet. Přidáte-li do svého života pokoru, respekt, upřímnost a odpuštění, Vaše okolí to ocení. Otázka je, jestli přežijete v džungli, ve kterou se naše společnost proměňuje. Myslím ale, že stojí za to to zkusit...

Hodnocení: 3/5

James Hunter: Služebník

* Nakladatel: Baroque partners, s.r.o.
* ISBN: 978-80-905338-3-7, EAN: 9788090533837
* Překlad: Harcubová, Marie
* Popis: 1× kniha, brožovaná, 244 stran, 13,5 × 20,5 cm, česky
* Rok vydání: 2013 (1. vydání)
* Z anglického originálu: The Servant: A Simple Story About The True Essence of Leadership (1998)

Jiří Kratochvíl: Alfa Centauri

Na podzim minulého roku vydal prozaik a publicista Jiří Kratochvíl v brněnském nakladatelství Druhé město novou knihu – romaneto s názvem Alfa Centauri.

Mám pár spisovatelů, které "čtu"... tj. když jim něco vyjde, tak si to dříve nebo později pořídím, vypůjčím, či jinak obstarám a přečtu. Patří mezi ně třeba Miloš Urban, Petra Hůlová, Jáchym Topol, Haruki Murakami, Terry Pratchett, anebo Jiří Kratochvíl. Díky Jiřímu Kratochvílovi jsem začala objevovat Brno, dodnes s úsměvem vzpomínám, jak jsem s románem Avion v ruce hledala tajemnou tramvajovou zastávku, kde obluda žrala čekající cestující, nebo se na jedné konferenci nechala ubytovat ve stejnojmenné hotelu (a že to byl v devadesátých letech zážitek svého druhu). A právě Jiřímu Kratochvílová vyšlo loni romaneto Alfa Centauri.

Romaneto je próza na pomezí románu a novely. Stejně jako pro novelu je pro něj charakteristická tendence k pointovanosti, menší počet postav a subjektivní vypravěč. Na druhou stranu stejně jako román obsahuje romaneto obsáhlé faktografické, úvahové a vysvětlující pasáže. Podstatné jsou protiklady dokumentárnosti a fikce; konkrétnost místa a času a zároveň fantastický děj. Romaneto se vyznačuje napínavým dějem s fantastickými či detektivními prvky. Jeho součástí je zdánlivě nepochopitelná záhada, která je v závěru racionálně vysvětlena.

V české literatuře tento literární útvar zavedl Jakub Arbes, autorem názvu je však Jan Neruda. Prvním romanetem byl Arbesův Newtonův mozek, uveřejněný poprvé v časopise Lumír roku 1877. Mezi válkami psal v tomto stylu Ladislav Klíma (romaneto Utrpení knížete Sternenhocha). V zahraničí už podobný styl existoval delší dobu pod názvem „povídky s tajemstvím“.

(Wikipedie)

(foto MF Dnes)

O čem je Alfa Centauri? Hlavních hrdinů je několik. Jedním z vypravěčů je Jonáš, kluk, který se u příležitosti svých 13. narozenin dozvídá, že jeho rodiče, bohatý restituent a bývalý emigrant Tomáš a jeho česko-francouzská žena Eva nejsou jeho pravými rodiči. Tomáš Jonáše našel jako opuštěné miminko v tramvaji, resp. v šalině, jsme přece v Brně. Ve stejné době, kdy Jonáš vstřebává nové zprávy, objevuje se na scéně Charlie, tulák a bezdomovec, kterého Tomáš zachrání od zmrznutí na lavičce a nabídne mu dočasný azyl v domě. Charlie je muž mnoha řemesel a talentů, dá do pořádku dům, realizuje pár podstatných vylepšení domácnosti a ujme se i vzdělávání Jonáše, kterého učí jazykům, historii i šermu. Jediná věc je na Charliem divná, a to, že ze svého předchozího života si nic nepamatuje (anebo to předstírá?). Tomáš se pouští do pátrání na vlastní pěst a závěry jsou překvapivé...

Dál už prozrazovat nebudu, snad jen naznačím, že máme co do činění s paralelní historií... Kniha se čte výborně, alespoň první dvě třetiny jsem zhltla na jeden zátah, bez ohledu na předsevzetí, že budu chodit brzo spát... typicky Kratochvíl, košaté vyprávění plné zajímavých informací. Střídání vypravěčů, er forma, ich forma, stránky číslované římskými číslicemi, kapitoly označené římskou abecedou.

Pak se to ale aspoň z mého pohledu nějak zadrhlo, na scéně se například objevil samotný autor, skok jinam a najednou konec. Jako by tam pár kapitol chybělo... Žánru sice učiněno zadost, ale už mě to tolik nebavilo... no, nevadí, tak snad zase příště:-)

Hodnocení 3/5

Jiří Kratochvíl: Alfa Centauri

Nakladatel: Druhé město
ISBN: 978-80-7227-337-9, EAN: 9788072273379
Popis: 1× kniha, vázaná, 148 stran, 14,5 × 20,6 cm, česky
Rok vydání: 2013 (1. vydání)

Jan Trachta: Tichý dech

Nadáváte na poměry? Myslíte si, že se z tohoto světa vytrácí smysl? Přečtěte si zápisky českého lékaře z Afriky a Haiti.

Kdyby přede mne minulý týden někdo položil slepou mapu Afriky a chtěl zakreslit hranice Konga, asi bych se nechytala. Tento týden se mi ale shodou okolností podařilo přečíst o Kongu nezávisle na sebe hned dvě knihy. První byl Sokrates na rovníku, kde se spisovatel Tomáš Zmeškal upírá ke Kongu jako místu, odkud pochází celá jeho africká rodina v čele se ztraceným a znovu nalezeným otcem. Jiný pohled přináší Jan Trachta, mladý český lékař, který v Kongu (a také na Haiti) působil na misi Lékařů bez hranic.

Jan Trachta vystudoval medicínu, nejprve rok pracoval zadarmo v pražských nemocnicích, než se mu podařilo získat místo na dětské chirurgii v Motole. Jednoho dne si řekl, že je třeba udělat něco pro své ideály z dětství - četba Alberta Schweitzera ho totiž k medicíně přivedla - a rozhodl vstoupit se do organizace Lékaři bez hranic. (S tím Schweitzerem to mimochodem docela chápu, loni se mi jako součást knihovnou vyřazených exemplářů dostala do rukou kniha Lidé v pralese o pobytu doktora Schweitzera v Lambaréné. Velmi mě to zasáhlo, říkala jsem si, že potkat se s touhle knihou dřív, možná, že by se můj život odvíjel poněkud jinak...). U Lékařů bez hranic absolvoval Trachta pohovor, byl přijat a vzápětí vyslán na první misi - do rovníkové Afriky, do Konga, kde v posledních dvaceti letech ve válkách a ozbrojených konfliktech zahynulo již více než pět milionu lidí. A situace je tam stále kritická - viz zpráva Lékařů bez hranic z tohoto měsíce (http://www.lekari-bez-hranic.cz/cz/aktuality/2014/drk/kazdodenni-pohotovost.php).

Zážitky, které popisuje v knize, by si většina z nás nepřála zažít ani náhodou. Operace za svitu čelovky, nedostatek nástrojů, žádná elektřina na sále, nekvalifikovaný, byť obětavý personál. Poměry skoro jak za toho Schweitzera. Nutnost nechat některé lidi zemřít, protože možnosti nebo finance místní nemocnice na vyléčení nestačí. "V rozvojovém světě nelze pomoci každému, smrt a utrpení tam mají svoje pevné místo, které jim nikdo nevezme".  Umírající děti, popálení epileptici, lidé, kteří do nemocnice putují dlouhé dny a týdny v katastrofálním stavu. Žádné přikrašlování situace, ani na intelektuální řeči o kolonialismu Afriky moc času nezbývá. Operovat, ošetřovat, řešit každodenní kalamity, ve dne a často i v noci. Odreagování? Max. večerní pivo v kruhu ostatních členů mezinárodního týmu. Hlavně se netrápit tím, co se nedá změnit. "Pohybovat se v africké nemocnici a zůstat v hlavě Evropanem je naprosto sebevražedné. Jestliže se rychle nepřehodíte do režimu, kde neexistuje nic jako krevní banka a kde sestry nechávají umírat pacienty, protože nejsou dostatečně vyškolené, budete se rozčilovat nad každou hloupostí, vytvoříte jedině napětí a vyhoříte za tři týdny. Musíte to brát tak, jak to je, a zlepšovat to málo, co zlepšit jde." Na druhou stranu, není čas řešit otázky smyslu života a ani to není nutné, ten smysl je totiž vidět na první pohled.

Oficiální anotace:

Jde o velmi osobní, s nadhledem a s humorem psanou výpověď člověka, který vyrazil do dalekých končin plný romantického nadšení a postupně začal zjišťovat, že mnohdy za zbytečné utrpení lidí nemůže jen chudoba a nedostatečná technická vyspělost zemí, ale i obyčejná lidská zpupnost a arogance tamních lékařů a úředníků. Dramatické líčení náročných operací v africké džungli a v haitských ruinách se střídají s popisem exotických krajin a života jejich obyvatel i s líčením některých krvavých historických událostí nedávné doby.

Autor Jan Trachta (1977) pracuje pro mezinárodní humanitární organizaci Lékaři bez hranic. Jako chirurg byl vyslán na sedm misí, převážně do oblastí ozbrojených konfliktů. V roce 2008, 2009 a 2011 pracoval na východě Konžské demokratické republiky, v lednu 2010 odletěl na Haiti a působil také na misích ve Středoafrické republice, v Jižním Súdánu a na Pobřeží slonoviny. Souběžně s misemi Lékařů bez hranic pracoval šest let na Klinice dětské chirurgie v Motole; roku 2011 odjel na dvouletou stáž do Velké Británie.

 

Jan Trachta v jednom rozhovoru řekl:

"Mise s Lékaři bez hranic jsou práce nad rámec běžných pracovních povinností, které mě přes značnou fyzickou a psychickou náročnost hrozně baví a profesně motivují. A v tom se možná změnil můj vztah k misím. První mise byly naplněním snu o dobrodružné práci v Africe nebo Asii, ze kterého jsem poměrně rychle vystřízlivěl. Další mise byly hlavně o každodenní dřině a vědomí, že nejen pomáhám, ale mohu špatným rozhodnutím léčit nedostatečně, nebo dokonce ublížit.

Díky misím jsem se ocitl v poměrně mladém věku v situacích, kdy mi řada pacientů zemřela a já si najednou s hrůzou začal lámat hlavu nad tím, jestli jsem nemohl udělat něco lépe. To jsou situace, které v Evropě řeší jenom starší a zkušenější lékaři. A vím, že párkrát jsem i mohl udělat něco lépe, kdybych měl víc zkušeností a znalostí. Takže konec legrace a začni svou práci brát vážně, říkal jsem si.

Po čase mi došlo, že přestat se zabývat příliš sám sebou, svými osobními touhami a přestat si klást otázku "Co já bych tak ještě v životě chtěl?" je vlastně osvobozující. Mise mi daly jednoznačnou možnost zaměřit se plně na svou práci a lidi kolem. Možnost věnovat se jim víc než sobě. Přijmout jednu životní cestu a ztratit tak další možnosti, protože život je příliš krátký na to, abychom pořád váhali a zkoušeli něco nového, je do jisté míry úleva. Nerad bych se pletl, ale myslím, že mě mise dotlačily k tomu, abych zase o kus dospěl."

A ještě jedna citace: "A nakonec zbude nejasný pocit, že jsem se přece jenom v životě neflákal, ale o něco mi šlo a šel jsem do toho naplno. Třeba to celé nakonec nedopadne dobře, ale alespoň budu moci říci s čistým svědomím: „Hele, zkusil jsem to.“

V knize Trachta popisuje svoje mise v Kongu (září - listopad 2008, říjen - listopad 2011) a misi na Haiti po děsivém zemětřesení v lednu 2010. Kromě toho ale postupně navštívil jako lékař řadu dalších zemí - pokud byste si chtěli o jeho práci udělat obrázek, doporučuji jeho starší blog, kde popisuje misi ve Středoafrické republice v roce 2010: http://blog.aktualne.cz/blogy/jan-trachta.php

Tuhle útlou knížku jsem přečetla jedním dechem. O těchto lidech by se mělo mluvit a ne věnovat tolik pozornosti hloupým hvězdičkám reality show a hudebních soutěží. Lékaři bez hranic jsou skuteční hrdinové naší doby. Díky knize Jana Trachty máme navíc možnost srovnání - rozvojový svět kontra evropský blahobyt, na který pořád tak nadáváme. To, že jsme se náhodou narodili na té "lepší" straně, to není žádná naše zásluha...

Kniha Tichý dech se v rámci soutěže Magnesia Litera dostala mezi finalisty kategorie DILIA Litera pro objev roku. Téhle knize bych to přála.

Hodnocení: 5/5

Jan Trachta: Tichý dech

Nakladatel: Paseka

ISBN: 978-80-7432-313-3, EAN: 9788074323133

Popis: 1× kniha, brožovaná, 220 stran, 13 × 20 cm, česky

Rok vydání: 2013 (1. vydání)

Související články:

• Rozhovor s Janem Trachtou