Sláma v botách, to je přezdívka Veroniky Kyčery Kučerové, mladé ženy v kategorii 30 až 39 let (cituji). Tato blonďatá Pražačka, bývalá novinářka, se nejprve přestěhovala do rodných Loun, a pak se během rodičovské dovolené rozhodla změnit svůj dosavadní způsob života a začala na zahradě svých příbuzných na venkově zahradničit. O svém úsilí píše poměrně vtipný stejnojmenný blog a právě z tohoto blogu postupně vyrostla i kniha, respektive dvě: Sláma v botách, která vyšla v roce 2017 a Hlína za nehty, která se na knižním trhu objevila loni před Vánoci. První knihu vydal spolek Lounští Lounským, druhou vydalo nakladatelství Peoplecomm Tomáše Hajzlera, které se zaměřuje na knihy přispívající k trvale udržitelné společnosti, ve které se nám bude všem dobře žít.
V rámci koronavirové krize (a protože je kniha v papírové podobě rozebraná) se nakladatelství Peoplecomm po dohodě s autorkou rozhodlo vydat první knihu jako e-book a nabídlo ji za velmi výhodnou cenu 99 Kč. A tak se kniha dostala i ke mně.
O čem je Sláma v botách už asi tušíte. Pro mne je to jasný zástupce kategorie "nic tak člověka nepotěší, jako neštěstí druhých". Samozřejmě v nadsázce: Veronika je se svým životem spokojená, a to i přesto, že první dva roky jejího zahradnického úsilí přinesly hlavně hodně dřiny, což bylo v naprostém rozporu s původním úmyslem budovat bezúdržbovou permakulturní zahradu. Výdaje na nevzešlá semena a uhynulé sazenice byly taky nemalé, stejně jako odpor zbytku rodiny k progresivním ekologickým praktikám, které úplně nekonvenují s tradičním pohledem na zahrádkaření ala Receptář Přemka Podlahy. Ono totiž pěstovat tu tradiční zeleninu, jako je květák, rajčata, papriky apod. permakulturně asi taky nebude úplně jednoduché.
Z upoutávnky na knihu na stránkách nakladatelství:
V knize se dozvíte:
- jak Veronika jednoho dne zjistila, že hlavní položku napnutého rodinného rozpočtu představují výdaje za biopotraviny. A tak začla jednat. Zakoupila rýč a gumáky a začala zúrodňovat ladem ležící pozemek manželovy babičky na vsi. Vypěstovat pro rodinu kedlubny a brokolice se však ukázalo být těžší, než si městská vysokoškolačka původně myslela. Podaří se jí naplnit sklep zaručeně ekologickou úrodou? A jak její nový koníček zasáhne do života celé rodiny? Dozvíte se, jak to celé dopadlo.
Můj pohled na knihu je trochu zkreslen tím, že k tématu mám vztah spíše rezervovaný. Naše rodina hospodaří od nepaměti, prolínalo se to veškerým mým dětstvím, a že bych na to vzpomínala s láskou, to fakt ne. I obhospodařování stávající (údajně) malé zahrádky vyžaduje opravdu neskutečné úsilí mých rodičů (rýt, sázet, zalévat, okopávat, protrhávat, zalévat, sekat, plečkovat, zalévat, přikrývat, odkrývat, zalévat, a to 100x dokola, než dojde ke kýžené sklizni), díky pobytu na venkově po celou "korona dobu" to letos navíc vidím z první řady...
Kniha je ale každopádně docela optimistická. Je vidět, že Veronika Kuchařová psát umí, je vtipná a hlavně dost upřímná, což se cení. Pokud toužíte stejně jako autorka zažít kouzlo biozemědělství a permakultury, určitě Vám tahle kniha trochu otevře oči a nasměřuje Vás do reality. Veronika píše o svých pocitech, ztřeštěných nápadech, častých nezdarech, radostech i starostech, štiplavých poznámkách své babičky i o uspokojení, které zažívá, když se konečně zadaří. Zaujalo mě, jak si postupně začala všímat změn v přírodě, oceňovat roční doby, prostě vnímat věci, které člověk z města nemá moc příležitost prožít.
A tak i když vlastně nejsem úplně ta správná cílová skupina, knížka mě nakonec docela bavila. Číst si o osobním životě druhých je přece jen zábavné:-) Druhý díl si kupovat nebudu, asi si počkám, až se objeví v naší knihovně (jedničku už tam máme). Veronice každopádně přeji hodně štěstí v jejím dalším úsilí:-)
Žádné komentáře:
Okomentovat