Blogerská merenda Albatrosu

Blogerská merenda Albatrosu, to je akce, kterou již tradičně pořádá pro své blogery nakladatelství Albatros Média a hlavně tedy skvělá Olga Biernatová. I já mám to štěstí patřit do téhle skvělé party, byť podobné akce mě zpravidla z časových i logistických důvodů trochu míjejí. Tentokrát jsem si ale udělala alespoň trochu času a vypravila se na Žižkov do VinCaffé.

Ač jsem přišla s předstihem, kavárna již byla zaplněná a přes hlasy knižních milců nebylo slyšet vlastního slova. Tak alespoň vychutnat zdejší dobré Americano a předstírat, že tu výrazně nezvyšuji věkový průměr:-)

Prostor pak uchvátila Olga, která nám více než hodinu vyprávěla o tom, jaké skvělé knihy vydají nakladatelství sdružená pod značku Albatros Média do konce roku. Olga má opravdu dar navnadit, mrkněte tedy, co z té opravdu široké nabídky zaujalo mě:

Maruška Doležalová vydává svou druhou knihu. Tentokrát to nebude přepsaný blog (anebo jen trochu), ale hlavně vzpomínky na dětství. Vyrůstala jsem sice o dekádu dřív, nepochybuju ale, že si to užiju. 

Nový Simon Mawer a zase české reálie? To si samozřejmě nesmím nechat ujít, Skleněný pokoj je jedna z knih, která mě uchvátila. Tahle kniha bude pod stromečkem určitě (pokud si ji nepořídím ještě dřív:-)

Olga moc chválila, prý v podobném stylu jako megaúspěšný Losos v kaluži (netuším, nečetla), tak dám šanci. 

Tohle nám prý nesmí ujít - prý si při čtení vzpomeneme třeba na Hájíčka.... No, uvidíme...

"Dominik opatrně sbírá sníh do sáčku, aby v mrazáku uchoval jeho přítomnost. Jenže ta je stejně prchavá jako život špinavého kluka, kterého Dominik vídá jako zjevení každou noc u postele. Pokoj, v němž si ve 20. letech paní Pumprlová psala deník, i trosky starých budov, na něž si pamatují jen obyvatelé budějovického lágru, ožívají. Tři časové linie, tři generace a i osudy mnoha lidí, se kterými si pohrála historie, se prolínají v jeden strhující příběh, v němž se vrací lidé z dávných dob, protože minulost zůstala nedořešená. S posledními přeživšími se však musí definitivně přihlásit o slovo."

Tady je prý skvělý i první díl nazvaný Podivuhodný život osamělého pošťáka. Tak možná tip na vánoční dárek. 

Olga mě navnadila dokonce i na nějaké young adult a dětské knihy, no uvidíme, do vánoc je ještě daleko...

Po představení knih přišel čas na dort a občerstvení, jenže to už jsem zase musela utíkat (ve stejný den jsme doma slavili Bartolomějovi 12 narozeniny). Ale dárek pro každého blogera - kniha z produkce Albatrosu dle vlastního výběru plus jeden recenzní výtisk plus nějaké ňamky - jsem si odnést stihla:-)

Ještě v MHD jsem se tak začetla do krimi thrilleru Tatérka a doma si pak prohlédla nádherně vypravené Příběhy na dobrou noc pro malé rebelky. 

   

Díky moc Albatrosu, že si své blogery takhle hýčká:-) 

Radka Třeštíková: Veselí

"Jsi NEPOUČITELNÁ", říkám si, zatímco otvírám balíček, který mi právě dovezl náš nový poštovní doručovatel. "Nová Třeštíková? Neblázni. Víš, že nejsi ta správná cílová skupina, poslední dvě knížky (tady a tady) tě nebavily, tak proč, proboha, zkoušet to do třetice??" "Třeba si to chci přečíst jen proto, že mě zajímá, o čem se píše v možná nejprodávanější knížce letošních Vánoci. Pod stromečkem ji najde několik desítek tisíc žen", odpovídám svému pochybovačnému já. Situace kolem Veselí je prostě zcela schizofrenní:-)

Tentokrát se Radka Třeštíková pustila do příběhu, který se odehrává na jižní Moravě, ve městě Veselí, ze kterého Třeštíková pochází a které dalo knize i název. Moravské nářečí (mimochodem výborný nápad, dost se mi to líbilo) nás tak příběhem provází od začátku až do konce. 

Hlavní hrdinkou je třiatřicetiletá Eliška, která se po patnácti letech života v Praze a v cizině vrací do rodného města. Proč se vrací, jsem vlastně vůbec nepochopila. Ok, vyhodili ji z reklamky, má za sebou pár nevydařených vztahů, nic z toho mi ale nepřipadá jako dostatečný důvod k přesunu do do města s deseti tisíci obyvateli, notabene zpět do domu rodičů, kde věčně něco nefunguje a na rozvrzané válendě v dětském pokojíku se nedá spát. Rodiče nerezignovali jen na údržbu domu, jejich partnerský vztah už také dávno skončil, byť dosud při Eliščiných víkendových návštěvách úspěšně předstírali opak. Svou dospělou neprovdanou a bezdětnou dceru ale překvapivě vítají s otevřenou náručí. A nepřipadá jim divný ani Eliščin nápad otevřít si na náměstí prodejnu s rybářskými potřebami. Eliška si začíná zvykat na život v maloměstě, ve kterém chcípnul pes, pokouší se vyplnit si volný čas nabízejícími se aktivitami, potkává se s lidmi, které zná z mládí a navazuje poněkud svérázné milostné a sexuální vztahy. Najde Eliška samu sebe? Co pro ni znamená její rodina? Chce Eliška vůbec dospět?

Musím se přiznat, že první dvě třetiny knihy se mi líbily opravdu moc. Možná v tom trochu hraje burčák, který jsem při čtení tematicky (a systematicky) popíjela, ale já se opravdu bavila. Veselí je totiž  (minimální v první polovině) pojato jako humoristická kniha, stylem tak trochu podobná třeba Aristokratce. A některé příhody jsou opravdu skvostné - třeba u cvičení s dětmi nebo kursu vaření jsem se smála nahlas (Směju se u Třeštíkové? Já? Co se děje?)

Návrat do míst dětství není nijak originální námět, to už v různých obměnách nacházíme v knihách českých autorů dlouho (Hájíček, Soukupová), ale nápad s moravským dialektem a snaha pojmout to spíš zábavně, než tragicky či realisticky, to se cení. Přesto mi ale přijde, že Třeštíková zdaleka nevyužila to, co se nabízelo - naznačené osudy maminky, která měla na víc a zahodila se ve Veselí, osud nejlepšího tatínka na světě, který ale býval komunistickým prominentem - kdyby to šlo trochu do hloubky, asi bych si to užila víc, než milence Standu, který jezdí s hovnocucem... Ale možná už by to na věrné čtenářky bylo moc, co já vím. 

Co Radce Třeštíkové navíc nejde, to jsou konce. A přitom tentokrát chybělo tak málo - skončit o 100 stran dřív... Mělo by to dramatický oblouk, hlavu i patu, hrdince by zůstala otevřená cesta k přijetí vlastní odpovědnosti za svůj život a já bych měla povznesený pocit, že tentokrát to nebylo marné.  

Objektivně ale musím uznat, že Veselí je výrazně lepší, než předchozí dvě knihy, kterou jsem od Radky Třeštíkové četla. Zacílení na jednu hrdinku, znalost místních reálií, poměrů a jazyka, možná trochu generační zkušenost, to vše tentokrát napomohlo k lepšímu výsledku. Jsem docela zvědavá, jak si takhle knížka letos na podzim povede. (Asi dobře:-)

Děkuji nakladatelství AlbatrosMédia za možnost přečíst si knížku jen pár dní po vydání.

Hodnocení: 80%

Radka Třeštíková: Veselí

• Nakladatel: Motto
• EAN: 9788026712602
• ISBN: 978-80-267-1260-2
• Popis:1× kniha, vázaná, 424 stran, česky
• Rozměry: 13,5 × 21,2 cm
• Rok vydání: 2018 (1. vydání)

Trigy na střeše Národního divadla

O víkendu 8. a 9.9.2018 se na Praze 1 slaví Dny evropského dědictví a otvírají se jindy nepřístupné památky. Výjimečně jsem byla v sobotu v Praze, a tak jsem se na jednu takovou památku vypravila, a to na střechu Národního divadla, podívat se na zdejší Trigy.

Bronzové Trigy (antická trojspřeží) zdobí nárožní pylony Národního divadla a jsou nejlépe vidět z vltavského nábřeží a z Národní třídy. Jejich autorem je sochař Bohuslav Schnirch (1845–1901), který na nich pracoval přes třicet let. Při slavnostním otevření divadla ale Trigy ještě nebyly hotové, a tak byly na pylony umístěny jen sádrové modely v původní velikosti, které však vzaly za své při požáru Národního divadla. Nový architekt Josef Schulz již Trigy z uměleckých důvodů na střeše nechtěl, nakonec se je ale podařilo prosadit díky úsilí Miroslava Tyrše a nátlaku veřejnosti. A tak se na střechu Národního divadla Trigy vrátily, ale až po Schnirchově smrti, v roce 1911, a to v nové podobě, kterou jim vnukli Schnirchovi žáci, sochaři František Rous, Emanuel Hallmann a Ladislav Šaloun (ten podle své ženy Julie vytvořil Victorie, bohyně vítězství, které koňská spřežení řídí).

Za 107 let pobytu na střeše zlaté kapličky toho Trigy dost zažily, nejdramatičtější to bylo asi během druhé světové války, kdy bylo kvůli obavám z bombardování a příp. pádu Trig ze střechy, přistoupeno k vylití soch betonem... To bohužel nezůstalo bez následků, beton se na rozdíl od bronzu neumí přizpůsobit změnám teplot, takže Trigy popraskaly... Restuaračním pracím se Trigy podrobily již  několikrát, naposledy v roce 2007, je plánováno, že by snad mohly dalších 50 let vydržet. 

A jak vypadají Trigy dnes? Podívejte se na fotky. V rámci DED jsem totiž i já vystoupala po 139 schodech až nahoru. A tam mě málem kleplo: ukázalo se totiž, že terasa s Trigami je přístupná návštěvníkům Národního divadla kdykoliv během představení...  Ač chodím do Národního divadla pravidelně (naposledy jsem tu byla na Maryše předevčírem), tak tahle informace mi zůstala utajená! Uklidňuje mě alespoň to, že dnes to bylo s moc zajímavým výkladem dámy z ND+, dostala jsem i leták s jejich dalšími aktivitami a už jsem si jich pár vyhlídla (návštěvu archivu ND, prohlídku fasád s dalekohledem a přednášku o včelách na střeše ND). 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Zajímavé záběry nabízí také dokument České televize, na který se můžete podívat na ivysílání.