Výstava Retro zima za socíku v Tančícím domě

Retro zima za socíku,  to je výstava, která se aktuálně koná v Tančícím domě v Praze. Navazuje na úspěšnou výstavu Retro výstavu, která se tu uskutečnila před dvěma lety. Tentokrát je zaměření jasné - vše se točí jednak kolem vánoc a dárků  a jednak kolem zimy vůbec (oblečení, sport apod). Výstava není moc rozsáhlá - přízemí, mezanin a první suterén. I když jsem poctivě četla všechny popisky a plakáty, zvládla jsem celou výstavu asi za 3/4 hodiny.

Dost exponátů mi přišlo zrecyklovaných z té minulé výstavy (hlavně vybavení domácností a oblečení). Tentokrát se nekonaly oblíbené televizní reklamy, sice tu nějaké promítání bylo, ale v době mé návštěvy se věnovalo dost nudné výrobě loutek. V posledním sále pak byla audiostopa v podobě reportáže z předvánočních front, kdy se čekalo na stromeček, na mandarinky apod.  Zaujala mě sbírka vánočních papírů, vstupní text od Petra Stančíka a masážní strojek, který máme pořád doma:)

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

  

Marie Doležalová: Jeden kopeček šmoulový

Marie Doležalová je česká herečka a blogerka. Krom svých filmových a televizních rolí (třeba Comeback, Pusinky, Vyprávěj, Planeta Yó) se proslavila především svým blogem Kafe a cigárko, který začala psát v roce 2014 a ve kterém popisovala strasti a slasti hereckého života. Velmi upřímně, sebeironicky a vtipně, dokonce tak, že vyhrála nově vzniklou kategorii Blog roku knižní ceny Magnesia Litera. Díky tomuto vítězství vyšlo Kafe a cigárko i knižně a stalo se jednou z nečtenějších knih roku 2015. V tomtéž roce se ovšem Marie Doležalová proslavila ještě jinak, a sice vítězstvím v taneční soutěži Stardance ... když hvězdy tančí. Její taneční partner Marek Zelinka se stal i jejím partnerem životním a momentálně spolu vychovávají dceru Alfrédu. 

Po Kafi a cigárku a po Stardance to chvíli vypadalo, že Marie Doležalová na psaní zanevřela, posléze se ale k blogování vrátila, byť v trochu jiném stylu.  Začala sbírat vzpomínky na své dětství, rodiče  a parodiče. Z  blogu  "po Kafi a po cigárku" vnikla kniha Jeden kopeček šmoulový, která vyšla před vánoci. 

Je to kniha o devadesátkách - o devadesátých letech minulého století, kdy Marie prožívala své dětství  a mládí (je ročník 1987). Můžete se těšit na vyprávění o rodičích, o vyrůstání na sídlišti na malém městě, o nechuti ke sportování ve městě, kde sportují všichni (Trutnov), o seriálech, které v té době letěly (Beverly Hills 90210), o tehdejší módě, o dětských nemocích, dovolených, vánocích... Každá část knihy se věnuje jedné části rodiny, vzpomíná se na babičky, dědečky a jejich zvyky, na rodinné sešlosti, svatby či pohřby, dovolené a výlety, na veselé příhody, které se děly možná ve všech rodinách. Možná je to někdy trochu víc osobní, ale to už je na autorce, co všechno chce ze svého soukromí sdílet.

Marie má zvláštní dar, dokáže do každé všední vzpomínky vtělit něco milého, nostalgického, neobyčejného a tím vyvolá vzpomínky i v hlavě svých čtenářů. Devadesátá léta byla asi tou poslední dobou, kdy se lidé dívali v televizi na stejné pořady, kdy ještě nebyl internet či mobilní telefony, a tak vzpomínky autorky rezonují i v nás, kteří jsme v té době žili, byť nám bylo už třeba mnohem víc. 

Pobavila mě třeba vzpomínka na jídlo, které se vozilo na dovolenou. Párky v konzervě, lunchmeat, kolínka, polévky z pytlíku. Poslední generace, která neznala slovo bio. A přežila to ve zdraví:-)

Kdybych měla vzpomínat na mládí já, tak si asi vezmu k ruce knihy Mé dětství v socialismu,  Čáp nejni kondor od Radůzy nebo Brambora byla pomeranč mého dětství od Bohuslava Vaňka Úvalského. Přesto jsem si ale Jeden kopeček šmoulový přečetla s chutí, a to i přesto, že jsem mládí neprožila v paneláku, nebo že mi nikdy nechcíplo Tamagoči. Rozumím pocitům, které Marie na prahu třicítky má a které dokáže velmi dobře a vtipně popsat. 

Knižka se také neskutečně vydařila graficky. Známá ilustrátorka Eliška Podzimková (spolupracovala třeba se známých kuchařem Jamesem Oliverem) použila autentické fotografie členů rodiny a zakomponovala do nich kresby, malůvky, dětským písmem psané poznámky a dokreslovačky. Je nádhera listovat si touto knihou, povedlo se vytvořit fotografické album snů.

Myslím, že Marie Doležalová svou knihou neudělala radost jen své početné rodině, ale i všem svým čtenářům narozeným v devadesátých letech (a nejen jim).

Děkuji nakladatelství AlbatrosMédia za poskytnutí recenzního výtisku.

Hodnocení: 90 %

Marie Doležalová Jeden kopeček šmoulový

• Nakladatel: Motto
• EAN: 9788026713555
• ISBN: 978-80-267-1355-5
• Ilustrace: Podzimková, Eliška
• Popis: 1× kniha, vázaná, 192 stran, česky
• Rozměry: 20,54 × 20,6 cm
• Rok vydání: 2018 (1. vydání)

Alena Ježková: Poutnice – Tři cesty do Santiaga

Jsou vánoce, Ježíšek donesl pod stromeček kupu knih. Televizní pohádka je letos ještě tragičtější, než jiné roky, takže se rozhoduji, do které knížky se pustím nejdříve. Nic depresivního, nic krvavého, tenhle sváteční čas si žádá spíš poklid či usebrání. Zdá se, že tou nejlepší knížkou pro tuto roční dobu bude nejnovější knížka Aleny Ježkové: Poutnice - Tři cesty do Santiaga. Vím, do čeho jdu, s Alenou se známe roky, loni jsem po jejím návratu ze Santiaga byla na promítání v Juditině věži, podpořila jsem vydání knihy i v úspěšné kampani na hithitu.

A tak se pomalu nořím do putování za mystériem sv. Jakuba, na pouť k jeho hrobu ve španělském městě Santiago de Compostela. Alena Ježková se za tímto světcem po cestě lemované žlutými šipkami a symbolem mušle hřebenatky vydala už třikrát (a asi to nebude konečné číslo). Pokaždé zvolila jinou cestu, jiný doprovod i jiné roční období. Poprvé šla začátkem léta 2012 s přáteli severní trasu (Camino del Norte), užila si divoký oceán i náročnost cestování ve skupině. Na druhou cestu se vydala na jaře 2015 již sama, a to z portugalského Porta (Camino Portugués). Třetí osamělá poť se odehrála loni v parném srpnu a září a byla to "klasika" - nejoblíbenější tzv. francouzská cesta (Camino Francés). 

O čem všem je Poutnice? Nečekejte cestopis ani turistického průvodce, netěšte se na niterný sebezpyt a cestu za duchovními zkušenostmi ve stylu Paula Coelha, byť od toho i od toho tu sem tam něco bude. Připravte se spíše na osobní deník složený z příběhů, vtipných postřehů a poznámek. 

Prší celý večer i celou noc. Spím špatně, probouzím se ve dvě a skoro do tří kouřím na dvorku pod střechou. Poslouchám déšť a přemítám, proč jsem tady. Nic mi nechybí, od ničeho neutíkám a nepotřebuju nic řešit, takže na tuhle pouť jsem se vydala nejspíš z čiré bujnosti. Jo, tak to bude. 

(fotky: FB Aleny Ježkové)

Dozvíte se, co vám cesta dá i co vám vezme, navnadí vás popisy středověkých klášterů i starobylých měst, pro které má autorka slabost. Jako na vlastní  kůži pocítíte spalující španělské slunce i soustavný portugalský déšť, ploužíte se nekonečnou plání bez možnosti se schovat před sluncem, oceníte divokou přírodu a samotu v ní. Snažíte si představit každodenní porci kilometrů i realitu přespávání v hromadných poutnických ubytovnách (prostě herberk). Přemýšlíte, jestli byste to zvládli, a prohlížíte si u toho podmanivé černobílé fotky. Vzhledem k tomu, že s puchýři skončíte každou chvíli i v běžném provozu, radši si tuhle část reality nijak nevizualizujete a máte tendenci u některých popisů odvracet zrak...

Anglické blister neboli puchýř je na caminu – poutní cestě – asi nejčastěji používané slovo. Puchýře mají všichni, ale vztah k nim má každý jiný. Polský profesor Andrej, s nímž jsem se seznámila, zkoumal svá chodidla s vědeckým detailismem. Praktikoval ozdravnou metodu propichování puchýřů jehlou s nití, takže jeho paty vyhlížely jako výšivky primitivního národa. Můj postoj byl oproti tomu hrdopyšný, přezíravý a současně dětinský, neboť jsem věřila, že když si svých puchýřů nebudu všímat, pochopí a samy se ztratí...

Pobaví postřehy o ostatních poutnících na cestě i srovnání s místními. Možná vás, tak jako mě překvapí, jaké je Camino  minimálně v posledních etapách cesty masovka. Oceníte, že autorka jde s vlastní kůží na trh, svěřuje se s pocity, které v ní cesta zanechává i s postupnou proměnou svého myšlení i sebe samé. To vše krásnou češtinou, v popisech i dialozích, i s mysteriózní linkou v pozadí. Milá je i grafická úprava knížky, zaujaly rukou psané poznámky a náčrtky tras, dostal mě dopis dceři s pokyny na případnou poslední cestu (jen v přehledu písní na pohřeb jsem čekala ještě Always Look on the Bright Side Of Life:-)

Myslím, že Aleně Ježkové se to zprostředkování pocitů z putování velmi daří, po dočtení jsem se přistihla, jak si otvírám google maps a proklikávám stránky ultreia.cz... Mé jediné štěstí je, že  mi Bartoloměje na tak dlouho nikdo nepohlídá:-)

Příjemná knížka pro ty, kteří už v Santiagu de Compostela byli, nebo se tam chystají. Nicméně, Poutnici si užijí i čtenáři, které by vykonat podobnou cestu nikdy ani nenapadlo:-)  Dobrá volba na sváteční dny to byla. 

Buen camino, Aleno!

Hodnocení: 100%

Alena Ježková: Poutnice – Tři cesty do Santiaga

• Nakladatel: Tichá srdce
• EAN: 9788090585171
• ISBN: 978-80-905851-7-1
• Popis: 1× kniha, vázaná, 240 stran, česky
• Rozměry: 14,8 × 21 cm
• Rok vydání: 2018 (1. vydání)