... na skok jinam ...: Erlend Loe: Doppler

neděle 5. března 2017

Erlend Loe: Doppler

Jsme Norové a jsme všichni divní. A protože všichni jsou divní, je svým způsobem normální být divný, proto závěr zní, že nikdo z nás není divný. Jsme jen Norové.

Mám slabost pro Nory. Pro dětské romány Jo Nesboa (a vlastně i ty pro dospělé), pro seriál Okupace, pro Oslo, kde jsem v létě strávila týden a nejradši bych se tam odstěhovala. A nejnověji mám slabost pro Dopplera. Nora, který býval pilný. Vydělával peníze, vychovával děti, díval se na televizi, nakupoval a zařizoval koupelnu. Jako všichni. Pak ale jednou spadl v lese z kola a po mnoha měsících mu v hlavě přestaly znít melodie z dětských pořadů, které jeho malý syn sjížděl pořád dokola. Už žádný Pingu, Teletubbies, Mašinka Tomáš ani Bořek stavitel (bože, jak já ho chápu…). Doppler se rozhodl, dal výpověď a odstěhoval se do lesa. Do stanu. S Bongem, losím mládětem, které se od něj odmítlo hnout poté, co Doppler z hladu zabil nožem jeho matku.

V očích se mu zračí separační úzkost a já cítím, že mě znepokojuje, že na mně tak visí. Myslel jsem si, že jsou losi samostatnější. Mládě se ke mně přimyká takovým způsobem, na který asi nejsem připravený. Začínám vyčítat mrtvé matce, že ho s sebou vzala na výlet, uprostřed lovecké sezony a tak vůbec. Kde nechala hlavu?

Ostatní ho mají za podivína, ale to už asi mají Dopplerové v rodině. Ostatně: Dopplerův otec si v posledních letech života fotil záchody, které použil. Dopplerova manželka všechno snáší na můj vkus poměrně stoicky, teď ale čeká dítě a doufá, že se Doppler do porodu vrátí domů. On ale něco takového nemá vůbec v úmyslu. Jenže i pobyt v přírodě se zvrhává. Podle vzoru Hospody na mýtince: začínají mu tam chodit lidi… Syn Gregus, zloděj Železný Roger, důchodce Düsseldorf, nakonec pravičák Bosse… Doppler totiž sice lidi nesnáší, zároveň je ale svým jednáním přitahuje.

Sledování televize je pro mě jakousi encyklopedií toho, proč nemám rád lidi. Televize sama je koncentrátem všeho, co je na nás odpudivé. Pokud se některé z lidských vlastností, s nimiž je i ve skutečnosti těžké se smířit, objeví v televizi, pak se stávají doslova nesnesitelnými. Lidé působí jako blbci. V televizi bych i já sám působil jako blbec. Vše lidské je mi cizí.

Doppler je vážně vtipná kniha. Jsou tu výborné sarkastické glosy – často hluboce pravdivé postřehy na téma udržitelnosti životního stylu, návratu k životu v přírodě, krize středního věku, které ovšem pronáší muž bydlící ve stanu s losem. K tomu skvostné scény a ještě lepší dialogy typu noční rozhovor s lupičem:

A peníze? ptám se. Ty utrácíte za drogy, předpokládám. Teď jste mě zklamal, říká. Házíte všechny zloděje do jednoho pytle. Drog jsem se nikdy ani nedotkl. Mám rodinu stejně jako vy. Jenže mám škraloup a chybí mi vzdělání a všechno ostatní, co působí v životopise přesvědčivě. Navíc mi dělá problémy podřizovat se jiným. Nemám na výběr z mnoha zaměstnání a práce, které bych dělat mohl, často dělat nechci. A taky se snažím držet mimo podsvětí. Takže pak už nezbývá jiná možnost než operovat na vlastní pěst. Vyhovuje mi to. Docela to vynáší. A lidem to většinou zaplatí pojišťovna.

Anebo Doppler na třídních schůzkách:

Padá otázka týkající se alkoholu. Zvedám ruku a navrhuju, že by studenti snad mohli mít dovoleno trošku pít, jenže to si ostatní rodiče nemyslí. Ale no tak, říkám. Dopřejte těm dětem, aby se trochu uvolnily. Nechte je opít se do bezvědomí, aby jen stěží našly za svítání cestu do hotelu. Tím, že je takhle chráníme, jim prokazujeme medvědí službu, nicméně nesetkávám se s pochopením. Naopak získávám dojem, že ostatní si myslí, že moje výroky jsou neslýchané a úplně mimo. Až sem to došlo. Všude cyklistické přilby a preventivní opatření. Moje dcera v každém případě bude smět pít tolik, kolik bude chtít, povídám natruc, zatímco ostatní rodiče odvracejí pohledy.

Podobných scén je plná kniha. Düsseldorf a jeho nacistický otec. Doppler přesvědčující dceru o potřebnosti mejdanu. Rodičovský vztah k losovi. Düsseldorf a pořad Toulky Norskem. Doppler jako samozvaný guru. Už si ani nepamatuju, kdy se mi naposledy stalo, že jsem se u knihy smála nahlas. Četla jsem ji v čekárně u očního lékaře, kde se tu neskutečně táhlo a mně to protentokrát ale vůbec nevadilo. Jen jsem se bála, že přijdu na řadu nebo se mi v tabletu vybije baterka dřív, než to dočtu. Zvládla jsem to. Jenže na konci se ukázalo, že konec není koncem. A tak si budu muset počkat na červen, kdy by mělo vyjít pokračování s názvem Náklaďáky Volvo, resp. na příští léto, kdy vyjde poslední díl trilogie.

Překvapilo mě, že Doppler v Česku už vyšel (v roce 2007) a že i jeho autor, spisovatel Erlend Loe, je tady známý a populární, dokonce sem jezdí na literární festivaly. Jak je možné, že mi proklouzl mezi prsty? Jak to, že jsem na něj nenarazila dřív? Záhada.